|
| ||||
| ||||
|
všem Cyrilským jednotám, aby svoji činnost uvedly v soulad s církevními předpisy a zákony o církevní hudbě a zpěvu.
V prvé řadě mají voliti taková díla, jež jsou hudebně skutečně hodnotná a ze svého programu odstraniti bezcenné, pravého umění postrádající (byt i líbivé) skladby. Máme dostatek hodnotných, i pro nejslabší sbory vhodných církevně-hudebních děl, která jsou s to, aby spinila svá poslání. Každá skladba, která má sloužiti posvátným obřadům, musí míti nejprve správný liturgický text, bez jakýchkoli změn neb úprav. Podle Motu propria Pia X. posvátná hudba -- a to se týče především skladeb samých - má býti svatá! To znamená: býti prosta všeliké světskosti! Má býti pravým uměním, neb nemožno, aby jinak měla oné působivosti na ducha posluchače, jíž zamýšlí církev dosíci, přibírajíc umění zvukové do své liturgie? V druhé řadě pak jejich přednes má býti takový, jak opět Motu proprio v témž odstavci uvádí: „... prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, ný- brž i ve způsobu, jakým se podává od účinkujících! Což znamená, že podání zpívaných skladeb má se díti tak, aby odpovídalo skutečnému umění, aby skutečně působilo na duši posluchače tak, aby povznášelo jeho mysl k Bohu? I nejslabšímu sboru, bude-li veden upřímnou snahou a bude-li se říditi těmi-to pokyny, bude možné, aby dostál svému úkolu. Podle umělecké vyspělosti sboru, bude-li valen program zpívaných skladeb a věnuje-li se mu pečlivý nácvik, jest zárukou, že takový sbor spiní úkol, jejž mu církevní předpisy ukládají. Zde mluví papežské Motu proprio přímo o hudbě liturgické. Máme však ještě hudbu mimoliturgickou, t. j. takovou, která jest součástí nějaké pobožnosti, jež není přímo předepsaným obřadem: na př. večerní pobožnost před vystavenou Nejsv. Svátostí, pobožnosti podle různých zvyků kraje, různé Mariánské pobožnosti a podobně. Zde se z hudebního umění uplatňuje ponejvíce zpěv lidový, písně v jazyku toho kterého národu. Ani zde není vhodné, aby byla přehlížena umělecká hodnota zpívaných písní. Náš národ má skutečné poklady lidové kostelní písně, že může skutečně býti na ně hrd. Co však možno při leckterých pobožnostech slyšeti, zaslouží namnoze odsouzení? Místo hodnotných nábožných písní slyšíte zcela všední světskou píseň podloženou „nábožným” textem. Že se taková píseň leckomu líbí, není po-chyby? Ona má tklivou (někdy až uplakanou) melodi, leckdy i takový text, zpívá se hodně rozvláčně, v některé sloce, kde text nesouhlasí s melodií, přidají se na jednu notu dvě slabiky, aby se to nějak srovnalo, ale je to píseň místní -- a vlastní té osady, která je pak na ni pyšná? Jistě dnes minula doba těch poutních ,předřikavačů” -- kteří snad kdysi spinili svůj úkol a kteří bývali i autory podobných písní. - - Dnes stojíme v době, kdy požadavky řeči a jazyka při-šly k svému uplatnění. Dnes ale také hlásí se k svému právu i čisté umění hudeb-ní a naší povinností jest dáti mu průchod i k tomu prostému lidu. A tu mohou opět Cyrilské Jednoty piniti velký úkol: vštípiti pěstováním lidové písně podle zpěvníku církevními úřady schváleného --- Tomu prostému lidu poznání pravé krásy slovesné i hudební v české kostelní písni. Zarazil mne ne-dávno článek jistého pána v duchovenském časopisu, v němž po delším úvodu praví na konec: „Při zavádění chrámové písně dejme stranou vývojovou teorii v moderním a vědeckém významu slova.” Jistě měl na mysli nový Český kancionál? Ten zpěvník, jejž mají propagovati ve svém programu Cyrilské jednoty -- zejména české? Český kancionál oprostil mnohé písně vžitých nevkusů hudebních, přizpůsobil slovo melodii, vrátil české duchovní písni její původní znění, odpoutal ji od těch přemnohých obměn, jež během desítiletí prodělala. Jediná věc jest na závadu novému Českému kancionálu: že dnes nezpívají děti ve škole. Kdyby podle tohoto zpěvníku cvičily děti, naučily by i své rodiče některým těm ,;novotám", jež Český kancionál přináší. V každé rodině pak by byl tento zpěvník vžita podle tohoto pak by se zpívalo — tak, jak tomu bylo kdysi u zpěvníku „Svatojánský kancionál”. (Příště pokračování.) 13 | ||||
|