|
| ||||
| ||||
|
viti i jen o krásách našeho Telče, Třebíče, Slavonic, jak mi po své poslední cestě po Moravě vyprávěl, bylo velikým požitkem. Měl vnímavou duši, bystrý po-střeh, výbornou pamět a to jeho svaté nadšení pro vše krásné a ušlechtilé? Obcování s ním skutečně povznášelo.
Jako zásadní nepřítel spolků nebyl sice zesnulý členem Cyrilské jednoty, ale pro církevní hudbu vykonal mnoho. Zvláštním dojmem působilo jeho infonování chorálu. Dp. Loško mluvil hlasem basovým, ale jeho intonace chorálu činila dojem hlasu dětského. On byl vlastně „velké dítě”, dítě věrou, nadšením, čistotou, otevřeností, která neznala úskoku. Dp. Loško rozuměl i konstrukci varhan. Při přestavbě varhan v katedrálním chrámu Páně českobudějovickém jevil veliký zájem o tento podnik a přispěl mnohou dobrou radou k úpravě disposice nových varhan. Bůh Ti za to odplat, duše dobrá, a dej okoušeti pinou slast zpěvů andělských Tobě, jenž jsi ještě několik dní před smrtí cvičil s lidem „mši andělskou” k svěcení nového kostela! Bůh Ti odplat za vše měrou přehojnou? Na shledanou) V. Ríhovský : Několik církevně -hudebních obrázků. 1. Můj otec, poctivý řídící učitel a ředitel kůru při proboštství v Dubě u Olomouce (mém rodišti), vypravoval mi následující historku: Za onoho času bývaly hrány vždy a při každé příležitosti v kostele tak zv. intrády. Hlavně při slavných službách Božích. I byla kdysi slavná mše, již sloužil patron tamního kostela, kanovník olomoucký, baron K~nigsbrunn. Kněžstvo bylo připraveno k vy-jití ze sakrisfie a ministrant zazvonil. Nyní měly býti troubeny intrády pro čtyři trompety a timpány. Náhodou byl však na kůru pouze jeden trompefista; ostatní byli naproti procesí, které se pravidelně vítávalo intrádami, a omeškali se. Musila se tedy intráda vynechati. Avšak pan celebrant couvl nazpět a vzkázal otci, proč se netroubí intrády. Otec nechal odpověděti, že je na kůru jen jeden trompetista. Na to pan baron důrazně nařídil: „Tak af troubí ten jeden?” A tak se stalo. Bylo to dojista velmi povznášející. 2. V mém rodišti bylo na náměstí dvoje krásné velké sousoší, a to sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého. Bylo zvykem, že o výročí svátku těchto svatých šlo ráno po mši sv. procesí k sochám a zde se zpívala loretánská litanie, obyčejně Fiihrerova melodická z C dur. „Orchestr” pozůstával z I., II. houslí a basy, což úpině postačilo, nebot I. housle řezaly figuraci velmi energicky, a tím celek řádně vyplňovaly. Jednou však nemohli hudebníci přijíti, i zpívalo se tedy „á capella”. Ale otec snad přehlédl, že ve skladbě mají ,štrajchy" mnohdy samy 2, 3 až 4 Taktové mezihry. Zpívalo se, ale tam, kde měl orchestr ony samo-statné mezihry, nastalo mlčení, čili „generální pausa”. A lidé se nás pak tázali: „Proč jste si pořád odpočívali?” Později jsem napsal vážnější litanii s piným textem, ale ta se nelíbila ani lidu, ani zpěvákům. Tož jsme zpívali zase tu starou. Nyní, bohužel nebo po stránce hudební bohudíky pěkný onen starý zvyk úpině zanikl. 3. Chvála chorálu. O Velkém pátku dopoledne zpívali jsme v kostele mého rodiště vždy všechno chorálně. Byla to stará tradice a zpěváci uměli chorální vložky zpaměti. I usmyslil jsem si, že „povznesu” služby Boží tohoto velkého dne a napsal jsem příslušné zpěvy pro smfšený sbor a dobře jsem je nacvičil. Měli jsme tenkrát sice menší, ale velmi slušný sbor. Ale sousedé nesouhlasili s mými duševními výplody a „po kostele” si na mne počkali s kritickou poznámkou: „To dřívější „naříkání” bylo pěknější a dojemnější?” Byla to mimoděk chvála chorálu či zvyk? (Pokrac"ovaní.) 17 | ||||
|