|
| ||||
| ||||
|
— 82 --
máme vzhledem budoucnosti nejlepší naděje, že obohatí plody bohatého ducha Musu domácí. Stejně vážného slohu se mši jsou též i ostatní sl:ladhy při této příležitosti pro-vozované, sedmihlasé Graduale od J. J i r á n k a, a čtyrhlasé. Oflertorinm od J i u d. K a a n a z A 1 b é s t u. Ve~kení sl;ivuost kostelní ukončila se slavným „Te Demn” pro dva, sbory od Jos. H o 1 é h o. Skl<íd ti Te Deum jest, jak dostatečné známo, vchni nesnadné, uvážíme-li. že vznešený obsah v nstaviéné gradaci pokračuje; přemnozí skladatelé na tomto tískalí rozkotali lodičku hudební pověsti své. Van Holý choulostivý obraz dosti štastné nakreslil, pomáhaje si k docílení rozmanitosti střídáním dvou sborů. Jediná krásná a dojemná myšlenka ntu ad lil;erandum snsceptnrus hominem non horruisti Virginis nterum", svedla jej k přílišné sentirnentáluosti. Tcuor totiž zpívá l hodné solo a ostatnf hlasy jej doprovázejí tak líbezně, že vynecháním posv< tných slov lze toho použiti k milostnému zastaveníéku. Ostatní skladba jest vážná a opravůnje k dobré naději ve skladbách následujících. — Celkovv výsledek hj-1 velkolepý. Dlálo kdy vysk},tlo se stejnou dobou na varhanické škole tolik talentů, jako roka letošního, a z pluélto srdce přP1eme štčstf panu ť•iditeli I'r. Z. SI: u h e r s l: é m u k takovým žákiun. Ustav, který tak vzorně i"•ídt, jest akademií církevní hudby; při takovém vedeni budou odtud vycházeti skuteční umělečtí řiditelnvé lotrů, kteří diiklachiě zreformn.ji kleslou hudba chrámovou. Podobný rozkvět lze ovšem vším právem očekávati od Jednoty, v jcjíutž čele stojí netoliko přítel, nýbrž dflkladný znatel hudby chrámové, ,jakým Dr. Tragy skutečně jest, v jejímžto výboru zasedají hudebníci na slovo vzatí. Jediné, čeho ústavu z hloubí srdce přejeme jest, — opuštěni temných, úzkých katakomb a přesídleni do jasných, prostorných síttf. Lehner. Pěstování zpěvu církevního. I. arcidiecc~sc PraLSl~č. Z Celakovio. (P ř e c e p o k r o k!) V pobraničném městečku N. měl pan děkan holiče, jenž pověstný by1 pro své „znamenité intraty.” Chodila i do vůl~olníclr kostelů o poutích, aby si tam pochutnal na intratech. Když r. 1860 prov. synoda pražská intraty odstraňovati nařídila, řekl žertovný pan děkan svému holiči u přítomnosti cizího vážného duchovního : „Příteli — tento pán mi právě sdělil, že intraty nesmí se více v kostele dělati; páni biskupové to zapověděli.” Holič zaražen pohlíží s jednoho na druhého, vrtí hlavou — konečně obrácen k cizímu pánu pin sebevědomí praví: „Dovolej, dokud zde budu já (při tom ruku na prsa položil) intraty se budou dělati!” — A pokojně jal se mýdlo rozdělávati na žluté mísce své. — A tahových „trubačů” jest leckdes dost, ba i těch Jest více než dost, kteříž nedbajíce hlasu synody iíkávají: „Lid si nedá intraty a hudbu z kostela vzíti.” — A u nás? Hoj — u nás se to již lepší! Když nějaký zlořád ř í d č e j i než posud se v}-skytuje — svědčí to zajisté o pokroku a tím i u nás pokročili jsme a k synodě jsme se přiblížili aspoň v tom, když praví: ,11eliquorum musicae iustrumentorum usús, praesertim rure, rarus sit et ubique modestus." — „Late tonantia instrumenta” (na jichž odstranění synoda naléhá) od I. neděle postní v clirámn našem neozývají se, kdykoliv zpívanou mši ev. pan kaplan slouží. Tedy přece pokrok! Není mi povědomo, že by se „lidu” po intratech stýskalo (leda nějakému ženichovi, jenž by si je po svých ohláškách rád d a 1 d ě 1 a t) — ale teskno jest jiným; zde důkaz! Dne 26. července byla neděle — den sv. Anny. Měli chut hráti v kostele. „Ale to nejde, pan kaplan má zpívanou !” „Tedy hrajme o ranní!” — Uraděno, uděláno ; bubny se natáhly, partesy se rozdaly a při r a n n f, t i e li é m š i s v a t ó dělaly se intraty!! - - „Dovolej”, i elcl by holič z N., „dokud zde budu já, musíme si a s p o if někdy na intratech pochutnati!” — Když ne vždycky — aspoň někdy! — Dobrá! nIJ3US rarus sit!" I dieec~se a~ralo—Ylradecl~é. Z Velké Řetové. Přicházím se slíbeným druhým dopisem a mám radost, radost velikou, že mohu opět mnoho potěšitelného o zpěvu našem podati. Učinili jsme zase velký krok ku předu. V minulém dopisu zmínil jsem se, že máme v iSmyslu zpívati jakožto první píseň z kancionálu Svato-Janskebo „Ó Maria, outočiště naše.” Stalo se tak. Volil jsem schválně tuto píseň napřed, poněvadž je mezi lidem rozšířena, chtěje se přesvědčiti, jak brzy asi dovede ji lid podle kůru s sebou zpívati. A věru podivil jsem se; první neděli spívali ji mladíci s dětmi sami velmi pělmě a když se potřetí opakosala zpíval již veškeren lid s sebou zcela správně. Potěšen tak pěkným výsledkem ob-jednal jsem hned u Stýbla I'renclovy kancionálky, na to vyložil jsem s kazatelny důležitost a význam zpěvu posvátného, poukázav zároveň na nepřeberný poklad překrásných písní českých | ||||
|