|
| ||||
| ||||
|
značné umění varhanické mu mimov olně tuto přednost „vkládá do rukou”.
Bylo mi radostí, že jsem mohl o vzácném svém příteli josefovi napsati těch-to málo řádků a je mi líto, že jsem daleko ještě nevystihl všechno, čím se ten-to „muž církevní hudby”, jak nazývá spisovatel a historik Dr. Weinmann ,apoštoly sv. Cecilie", vyznamenal. Nechf je jubileum jeho pětašedesátin, které slavil v minulém roce, a k němuž se mu dostalo pochvalného uznání J. Em. pražského p. kardinála, pro něj životním úsekem, v němž může s hrdostí pohlížeti nazpět na vykonanou práci a nechf ještě po řadu let pokračuje ve významném působení hudebním, jemuž celý dosavadní život svůj věnovali Něco o mešních responsoriích. Všeobecně je rozšířen názor, že responsorie musí býti doprovázeny varhanami. Kdo měl příležitost navštíviti slavné služby Boží v různých kostelích, mohl pozorovati, že responsoria a modulace náležejí k oněm výkonům varhaníka, v nichž ponejvíce chybuje. Hlavní příčina této závady je, že k oběma jmenovaným věcem je putna vedle dobrého předběžného vzdělání i jakási duchapřítomnost. Při doprovázení responsorií je mimo to nezbytný absolutní sluch, majíc-li býti uskutečněny bez proslulého ,vyfukávání" na klávesách, t. j. hledání pří-slušného tónu. Kolik varhaníků má však takovou hudební pamět a pohotovost? Mnohdy není vůbec možno najíti tón, kterým kněz zpívá, protože ho varhany nemají. Zde je nauka o čtvrtónech dokonce dokazatelná. Varhaník je pak v pochybnosti, který nejbližší tón má vzíti (dobré je v takovém případě vzíti raději vždy půltón nižší), zatím co sbor, po nějž toto vše nemá takového významu, si musí způsobiti přímo násilí, aby sledoval varbany. Tak povstává mnohdv kritický okamžik, že se to zvrhne. To vše se dá však nejjednodušším způsobem odstraniti. Před lety byl jsem o větším svátku v jistém biskupském městě přítomen pontifikální mši. Byl jsem příjemně překvapen, že mezi slavnou pětihlasou mší byly zpívány responsorie pouze mužskými hlasy unisono bez doprovodu varhan. Učinilo to na mne hluboký dojem, protože to k chorálnímu zpěvu kněze — hlavně při prefaci znamenitě přiléhalo. Ihned jsem byl přesvědčen, že tento způsob je jediná a i církevně-hudebně nejsprávnější cesta a že je možno vy-hnouti se tak nejprostším způsobem všem dosavadním obtížím. Myslil jsem si: Co je možné v katedrále, kde musí míti varhaník samozřejmě hlubší hudební vzdělání, bude to tím spíše možné v kostelích venkovských. Lépe bude dojista odpověděti knězi, který zpívá též bez průvodu, podobně, nežli vystaviti se ne-bezpečí problematického průvodu varhanního. Bylo by záhodno, aby se chrámové kůry dohodly v tomto ohledu o směrodatné čáře. Zkušenosti, které byly na některých místech učiněny s nedoprovázenými responsoriemi, jsou nejlepší. Zatím co se dříve pěvkyně a pěvci spoléhali na varhany a myslili si, že ty-to už to nějak spraví, ba často v nepozornosti jich odpovídalo dokonce jen několik, musila by pak nastati v mužských hlasech pozornost, aby se řádně a správ-ně vpadlo. Budiž připomenuto, že i responsorie se mají čas od času pocvičiti a na zkoušku dirigovati. Hledíme-li ve svém bytě na pořádek a čistotu, proč by tomu tak nemohlo býti v domě Božím? U. Říhovský. „O čem umělci po dlouhé dny, měsíce í léta ro~1p-1i, s tím chtějí díletanti býti hotovi obratem ruky.” Robert Schumann. „Hudba je největší malířkou duševních st~avú, ale nejhorší materiálních předmětů.” — August Wilh. Ambros. „Program, tedy nějaká v srozumitelné řeči k čistě instrumentální hudbě při-pojená předmluva, kterou sleduje skladatel úéel, ~abv posluchače uchránila protl libovolnému a poetickému v~ kladu díla .a pozornost jeho upoutala předem na poetickou ideu nebo na zvláštní bod c21ku, — nebyl vynalezen ~aní Berlioz2m, ani Beethovenem, právě tak jako Haydnem, před jehož períodau se s ním již setkáváme v Gapriccíu Sebastíana Ba.-ha „K odjezdu nade vše drahého bratn1,.” — Fr. Líszt. 71 | ||||
|