|
| ||||
| ||||
|
Pro stálé částky: IV, chorální, In festis duplicibus L, k ní Credo I. - J. Klžčka, Missa „De Beata”, op. 85. Pro jeden hlas a varhany. V. Kotrba, Praha II-200. „Po spáru poznáš lva?”
V neděli, 27. září: Neděle XVII. po svatém Duchu. Introit justus es", modus I. Dobře položeno. Graduale ,Beata gens", modus I. Rovněž. „Alleluja. Bomine, exaudi”, modus VII. O kvartu níž (D s 1 ). Of ferforžum ,Oravi Deum", modus IV. Jak psáno. Communio ,Vovete et reddite", modus II. O tercii výše (F se 3 ? ). K částkám stálým: V. chorální, In festis duplicibus 2., k ní Credo II. - Norbert Kubát, Missa solemnis E dur, op. 11. Pro smíšený sbor a varhany, orchestr ad libitum. F. A. Urbánek, Praha II-1369. Bohatý kolorit. Pro pevný sbor. V pondělí, 28. září: Sv. Václava, dědice č3ské země. Introit „In virtute tua”, modus VIL Z Comm. mart. non pont. (Rovněž další proměnlivé části.) Snížit o malou tercii (E s 3 # ). Graduale. ,Beatus vir", modus V. O malou sekundu níž (E s 5 ~). „Alleluja. Posuisti”, modus I. O sekundu výše (E se 2 ~). Offertorium „Cloria et honore”, modus I. Jak leží. Communio ,Qui vult venire", modus I. O sekundu výše (E s 2 ). K částem stálým: VIII. chorální, In festis duplicibus 5., De Angelis. K ní III. Credo. - K. Douša, Missa in hon. S. Venceslai, op. 5. Pro smíšený sbor a var-hany, 2 trubky a 3 trombony ad libitum. V. Kotrba v Praze II-200. Slavnostní. (Pokračování.) „Zákony mravnosti jsou tytéž, fako zákony umění. — Bez hlubokého nadšení nesvedete v umění ničeho opravdového. Ovládání formy vede nadání k stále větší volnosti. — „Líbilo se to” anebo ,nelíbilo se to”, říkají lidé. Jako by ne-bylo ničeho vyššího, nežli líbiti se lidem, — Umění má byti pěstěno jen nadanvmž; míním, že příznivá slova hudební kritiky rozuměla by se sama sebou, kdy-by jí bylo možno obraceti svůj zřetel vždy k talentům. Zak je ale mnohdy za-potřebí boje, ,a to boje těžkého. Hudební polemika skvtá široké pole; pochází to odtud, že pouza malý počet hudebníků píše opravdu dobře -a že spisovatelé ne-jsou z velké části skutečnýmí hudebníky, a tak ani jedni, anž druzí nedovedou popadnouti věc za pravý konec; proto končí hudební boje ponejvíce společným ústupem nebo vzájemným objetím," —Robert Schumann. „Nežádám ničeho více od obecenstva, nežlž zdravou mysl a lidské srdca. Je to-ho málo, ale přece tak mnoho, že by se musil celý svět kol do kola obrátiti, aby toho bylo dosaženo. Povznešení, jemně vzdělaní a směle cítící myslí, že stojí nahoře —ale jak se mýlí: V našem světovém pořadu panuje v první ňadě f žlistr, všední, zbabělý, mdlý ,a při tom krutý člověk zvykový. Gen je podporou všeho panujícího, nikdo jiný — a proti němu všichni marně bojujeme se sebepoctžvější odvahou, neboP všechno vešlo v otroctví koženého zvyku a teprve strach a bída všeho druhu, jež ho uvedou do jiných okolností, mohou učinitž fílžstra člověkem.” —Richard Wagner. „Je applaudování přirozeným zákonem, anebo jen hloupým, špatným zvykem, odpovídajícím všeobecné bezmyšlenkovosti? Oko ještě zírá zamyšleně do zázračného zrcadla, v němž obrovský stín Coriolanův zvolna mizí, slza ještě kane, dech se zaráží — a sotvaže dozněly poslední zvuky, jste jžž veselí a žžví, tleskáte a promlouváte — ó, vy všíchni jste nepohlédli do zázračného zrcadla duše!” — Hugo Wolf. 76 | ||||
|