|
| ||||
| ||||
|
Vojtěch Říhovský: Musica sacra.
Církevní hudba není snad jen pouhou záležitostí hudebníků, nýbrž je důležitým předmětem církve samé, nebot žádný jiný druh umění není s organismem církve tak úzce spojen, jako hudba. Z Toho vyrůstá pro jednotlivé obřady církevní, pro jejich vedení, její duchovenstvo a všechny věřící závazek, zabývati se církevní hudbou, at již činně či trpně. Činně zúčastňováním se provádění církevní hudby, trpně sledováním jejího myšlenkového okruhu a — pokud možno — poskytováním jí náhodné podpory. Při tom všem je však nutno věděti, co vlastně církevní hudba je. Není to hudba libovolná, která se provozuje v kostele, ale ani vážná hudba — byt byla sebe ideálnější — nemůže činiti nároky na jméno přesné hudby církevní. Církevní hudba jest umění, které patří k organismu církve, jež z něho vychází a opět se k němu vrací. Je to pouze ona hudba, která patří ke katolické liturgii. Katolická liturgie je umělá skladba, kterou církev ve staleté, neustálé práci vytvořila, na níž pracovali theologové a učenci, umělci, kněží a mnichové v ne-vyslovitelné píli a oddané lásce, stavba podivuhodná, stojící hotová a uzavřená jako dílo, jímž není možno otřásti, jež nelze rozbořiti, a která nemá s problémy časovými a jejich formálními změnami ničeho společného. Je-li církev živým tělem Kristovým, je liturgie a s ní spojená hudba církevní její posvátnou součástkou: Musica sacral Liturgie hudby církevní vztahuje se na prvním místě — vedle jiných důleži_ tých obřadů na text mše sv., na t. zv. proprium, t. j. Introit, Graduale, Offer_ torium, Communio, čili proměnlivé části mše sv. (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedicfus a Agnus jsou části stálé), na žalmy a hymny, čímž jen to nejpodstatnější řečeno. Jsou to tedy texty, modlitby, úvahy a meditace, o něž se zde jedná. Absolutní hudba má prozatím s liturgickou hudbou málo co činiti anebo jen do té míry, že připravuje zhudebnění sloužící textu anebo jej spojuje a vžívá se do jeho myšlenkového obsahu. Kdy nastupuje všeobecně při slavné bohoslužbě část liturgická? Otázku tu-to můžeme s laického stanoviska snadno zodpověděti poukazem na zevní znač-ku: vždy tenkrát, zpívá-li kněz. Ten zpívá vždy latinsky. Užívati jiné řeči není při slavné mši dovoleno. „Tichá mše” není tedy pojata do liturgického kruhu. Při tiché mši je dovoleno, ba pro věřící užitečno, zpívati lidové písně a případně i vložky v řeči mateřské, hlavně jedná-li se o takové, které té které době církev_ ního raku nebo svátku obsahem přiléhají a tím se přibližují duchovnímu cítění lidu. Z přesně církevního pojmu o lifurg,ické hudbě následuje, že církevní hudebník je v mnohém ohledu i vztahu vázán na zákony, které mu církev předpisuje. Skoro všechny jsou obsaženy v proslulém projevu sv. Otce Pia X. „Inter pastoralis",* v němž najde církevní hudebník vše, co je nařízeno, doporučeno, co liturgie vyžaduje či zapovídá, a co je církevní hudbě k prospěchu nebo zdaru — ovšem, má-li takový hudebník morální předpoklad poslušnosti. Církev vytyčila dva základní typy církevní hudby. Chorál a vícehlasý zpěv a capella, t. j. bez průvodu. Trvá pevně na základě, že církevní hudba tím více ztrácí na liturgické vlastnosti, čím více se chorálu vzdaluje. Ale církev nezavrhuje i jiných útvarů a dovoluje užívání hudby jiných slohů, s podmínkou, je-li tato hudba důstojná, odpovídá-li posvátnosti chrámu a bohoslužebných úkonů a za-chovává-li přesně liturgické předpisy. Také užívání hudebních nástrojů církev dovoluje, ale s velkou reservou. Ze všech hudebních nástrojů uznává a doporučuje na prvním místě varhany. Do-svědčuje to tím, že varhany světí (nikdo neslyšel, že by světila též housle, basu, nebo klarinet). Avšak ani varhany nemají v chrámu panovati, nýbrž sloužiti. Cír_ kev předpisuje přesně, kdy mají varhany zaznívati a kdy mlčeti; tak je na př. hra na varhany mezi sv. pozdvihováním nebo za požehnání se Svátostí oltářní ne_ * K dostání v administraci „Cyrila” v Praze, Národní tř, č. 6. 88 | ||||
|