|
| ||||
| ||||
|
liturgická a proto zapovězena. Podobně je tomu ve věci hudby nástrojové, čili instrumentální. Ta je více méně pouze trpěna.
Jakožto hudba textoví jest nejvlastnější církevní hudbou hudba zpívaná, stojící naproti případně doprovázejícím nástrojům na místě prvním. Je prozatím lhostejno, je-li tento zpěv jednohlasý či vícehlasý a jedná-li se o mužský, ženský či smíšený sbor. Text veškeré církevní liturgie — jak již bylo řečeno — je latinský. Tímto pravidlem nechce církev zneuznávati nebo méně ceniti mateřský jazyk různých národů, nýbrž svým výnosem klade váhu a důraz na nezměnitelnou jednotnost a universálnost liturgie. Je nápadné, jaká zbloudilost nastoupila v posledním čase v uvedené věci právě v muzikálních hlavách a jak mnozí, Bůh ví z jaké příčiny, objevili v sobě „církevně-hudební popud”, aniž by se byli vlastně kdy zabývali lifuřgickou hudbou. (Četl jsem nedávno označení větší skladby jako „liturgická kantáta”, pojem to církvi úpině cizí.) Palestrinovský ideál, který uplatňovali u nás vynikající muži, jako Skuherský, Hruška, Sychra, Nešvera a mnozí z mladších, v Německu Witf, Haller, Griesbacher, Goller atd., přinesl skvělé výsledky a buduje se na něm dále. Že vyzněl v rukou prostředních a školských talentů na prázdno, není důkazem, že ideál tento jako takový ztratil na tvůrčí síle, v něm dřímající. Protože však byla ztracena schopnost rozlišovati úzkoprsost epigonů (mluvím zde převážně o německém hnutí cecilském) od liturgicky vázané volnosti, hází se církví vytčený ideál do prachu a nastupuje zjev časové metody, lačnící po sensaci a dráždivosti, spěchající od pokusu k pokusu. Je to charakteristické chápání naší doby. Místo vyjasnění a uklidnění, jež by bylo vzdáleno všeho světského, místo krásného zvuku a přirozené zpěvnosti vynalézají se zlozvuky, atonální blouznění, píše se tvorba ve smyslu časů, které ležely daleko před Palesfrinou, nastupuje libovůle rytmu a v zacházení s textem, z úpiného neporozumění vhání se církevní hudba do jiného extrému, který je slovnímu i náladovému výrazu protichůdný, do bezkrevné a bezduché askese. Plným právem pravil zesnulý, ve svém povolání zestárlý vynikající církevní skladatel, Petr Griesbacher, ve své přednášce na cecilském sjezdu v Bamberku v r. 1929 následující: „Napadne-li moderní kritika kadenci a plynný proud církevní skladby, pak zjeví se neslýchaný úkaz: Na hranici s Palestrinou? Je to-mu tak, nebot kadence a harmonicky ucelená skladba je dědictvím Palestrinovým.” Zvlášt pozor-uhodna je Griesbacherova charakteristika atavistické,* harmonicky prázdné hudby, ,harmonického bezpohlaví bez terce, již nahrazuje kvarfa, — onoho temného asketismu, který nezná ,hilarem diligit datorem Deus" (veselého dárce miluje Bůh) a chce celý církevní rok učiniti „popeleční středou”, upadaje v církevně-hudební sektářství spojené s flagelantsfvím." Konec konců je to však dosti jednostranné pozorovati určité události církevní hudby pouze se stanoviska církve, nebot tyto události nevytryskují z nitra církevně-hudební tvorby, nýbrž přicházejí zvenčí, hlavně ze světské hudby sborové. Onen boj proti „hudbě jako výrazu”, který se rodí v moderní hudbě z přání po oduševnění hudby, jeví se i v hudbě církevní. Mnozí výteční a také zbožní umělci nepoznali bohužel ve svém pátrání po nových možnostech, že všechno to staré i nové je založeno na stejném podkladu. Každý podklad textový volá po výrazu, po podtržení, prohloubení a vyzvednutí obsahu textového, aby tím byl účinek na posluchače co největší, nejsilnější. Stvořitel, který chce na člověku, aby jej z celé duše a ze všech sil miloval, nežádá zbytečně, aby modlitby k němu byly oduševněné, vroucí a srdečné. Z to-ho právě pramení poslání církevní hudby, jako umění výrazového, jako výslednice zbožného procítění a promyšlení textu. Jistě by se potom poznalo, že na-proti takové rozkladné hudbě má souměrné a klidné pojetí větší cenu a že se příčí jakémukoli destruktivnímu nazírání. Chtějí-li moderní snahy církevních hudebníků obnovovati tvář svého umění, a to umění majícího zdobiti církev Kristovu, pak se tak může zcela dobře státi ve smyslu moderní hudby, avšak vždy po rozumu oněch dvou církví vytyčených dru- * atavismus jest případ, kdy potomek se podobá více vzdálenému předku, než svému rodifeli. 89 | ||||
|