|
| ||||
| ||||
|
končila oslavu Matky Boží a ztrácela se daleko v lesích, jako mizela znenáhla našim zrakům mariánská svatyně.
Ještě s cesty pohlíželi jsme, dojati, zpět k červeným kopulím basiliky a maně tanula nám na mysli otázka: Proč Matka Boží zvolila si tak zvláště krásná místa na temenech hor za své sídlo... ? Dík všech poutníků patří vldp. kvardiánu Anastasu Peerovi O. F. M. za jeho uvítání a obstarání noclehů, dp. Florianu Tillhonovi za milé překvapení, které poutníkům způsobil nastudováním mariánské hry, všem 00. sv. Františka za jejich obětavou činnost ve zpovědnici, i všem hejnickým občanům za jejich opravdu upřímné přivítání, P. Janu Nep. Štikarovi, faráři u P. Marie Sněžné v Praze, za jeho všechny starosti organisační s poutí spojené, a Msgru Janu Nep. Boháčovi, který uvítal poutníky na nádraží a opět s radostným úsměvem doprovázel je při jejich návratu. První pražská pout do Hejnice byla velkolepou manifestací pro úctu mariánskou, byla manifestací pro mír, byla ale také propagací chorálu a jistě měla inárodní svůj účel: dokázala Němcům, obyvatelům nejsevernějšího kraje našeho státu, že Češi jsou mírumilovní, že nejsou jen nevěrci, ale také vroucími ctiteli mariánskými l Karel Pobuda: »K zlatému jubileu«. Předneseno 4. července 1936. Monsignore, vysocedůstojný pane protektore, veledůstojní pánové, vzácní hosté — dámy a pánové! V chaosu denního života, který v dnešní době světových zmatků a hospodářské tísně není růžovým květem, ale propleten jest trním starostí o zítřek a mnohdy i bodláčím bolů a strádání, zastavujeme se dnes ve vzpomínkách na staré, zlaté časy. Po celý dnešní den, který jest zasvěcen slavné památce sázavské-ho světce, kterého si naši předkové za mocného ochránce vyvolili, vzpomínali jsme slavné svatoprokopské pouti březohorské, již, pokud to bylo možno, hledě-li jsme obnoviti. Prožívali jsme dnes s vroucím srdcem celou tu krásu duchovní tak, jak ji prožívaly po celá staletí generace minulé, jimž dnešní den byl nad jiné milým a památným. Slavný dnešní den byl jistě slavnou vigilií k dnešnímu slavnostnímu večeru a zítřejším slavnostem, které opět budou patřiti vzpomínkám na léta minulá. Pět desetiletí uplynulo od založení naší Farní Cyrilské jednoty, která dnešním večerem zahajuje zlaté jubileum. Nechci a nebudu líčiti vše, co v našem městě vykonala, to učinili jiní v bohatém a vkusně upraveném památníku, vydaném na počest jubilea, ale prosím vzácné shromáždění, abyste mi dovolili v dnešní slavnostní večer se zmíniti o významu tohoto slavného výročí. Posvátná liturgie naší svaté katolické Církve jest úzce spojena se zpěvem. jest tomu tak od počátku založení Církve svaté, od samých dob apoštolských. Liturgie — af mše svaté, svatých svátostí a ostatních posvátných obřadů, ty modlitby Církve, konané knězem spolu s věřícími, tof věnec, spletený ze slova mluveného a zpívaného. A jako pevně věříme, že Církev naše je zřízením Božím, které Duch svatý řídí a spravuje, tak jistě jsme pevně přesvědčeni o tom, že týž Duch svatý inspiroval všechny ty posvátné texty, které kněz spolu s věřícími při liturgii pronáší jako modlitbu Církve. Při mši sv. a ostatních posvátných ob-řadech modlíme se tedy to, co sám Bůh modliti si přeje a co Duchem svatým lidem zjeveno bylo. Toho si vždy musíme býti dobře pamětlivi. A proto šíří-li se dnes t. zv. liturgické hnutí, které dává lidu do ruky posvátné texty v mateřské řeči, aby mohli svým rodným jazykem modliti se tytéž modlitby jako kněz, jde toto hnutí jen v intencích Církve sv., která si přeje, aby při liturgii kněz a věřící jedno byli. Ale toto spojení tu vždy bylo, či snad lépe řečeno mělo býti. V našich krajinách není možno všem věřícím spojovati se s modlitbou kněze jazykem Cír- 98 | ||||
|