|
| ||||
| ||||
|
květů, zasadme je do svých srdcí, ale rozdávejme je také jiným. Pisateli pak do-volte, aby vám na upomínku z těchto pěkných procházek liturgií přidal do vaší kytice několik modravých zvonků. Barvu jim poslala nebesa a v jejich tichém hlásku zní trhaně ozvěna velkých zvonů, do kterých flukou srdce Cherubů a Serafů. Nachylte se k jejich kalíškům, až zazvoní, a uslyšíte, že nejkrásnějším úkolem lidským je: zpívali Hospodinu!
Chvály Boží nejsou písněmi světa, jež hukot času umlčí a s větrem módy od-náší. Poznáte, že jejich krása uchvacuje, jejich síla sjednocuje a jejich hloubka posvěcuje. Nenechejme těchto podivuhodných vlastností písní Božích bez užit-ku? Staňme se apoštoly posvátného zpěvu, aby v tomto zápasu nebe a země, andělů a člověčenstva zvítězil jásot lidských srdcí, která se navrátila k Bohu? První zvonek rozkvetl na úsvitě Bílé soboty, když zástupy věřících spěchaly do svého farního kostela. Pojdme s nimi? Pozorujme, jak do šeré a tiché svatyně vstupuje kněžstvo v kajícném rouchu. V čele je jáhen v bělostné dalmafice, rozžehá trojramennou svíci a přerušiv mlče-ní, oznamuje blížící se vítězství jasným: „Lumen Christi?” a hle, celý chrám radostně odvětil: ,Deo gratias?" Pohnuti roste, zvolání se stupňuje a jáhen za všecka tlukoucí srdce přítomných prozpěvuje andělské ,Exsulteti" Při čtení 12 proroctví mysli všech vracejí se do temnot Starého zákona, aby ještě více zazářil jas nového světla. Ale naděje v modlitbách a zpěvech starozákonních mezi proroctvími přibývá, až se ozve píseň touhy každé duše lidské: „Jako prahne jelen po bystřině, tak i duše moje dychtí po Tobě, můj Bože?” (Ž. 41, 2.) Koupel spásy je posvěcena a Církev bojující úpěnlivým zpěvem litanií prosí Církev vítěznou, aby nám přispěla, když přistupujeme k oběti velkanoční. Po chvíli radujeme se všichni, zpívajíce Gloria! I zvony se probudily, hlaholí, zně-jí, ifen zvonek na vašem srdci se ozval, aby vám zvěstoval trojnásobnou ozvěnou ,Alleluja?" To už není slavnost malé farnosti, ale sláva vzkříšení, letící celým světem. Pro-to prosebné Agnus ustupuje nadšenému žalmu 116: „Chvalte Hospodina národové všichni.,:?” Tím se k nejsvětější oběti připojují nešpory, vrcholící v prorockém ,Magnificat". Zástupy věřících se rozcházejí a na rtech se jim ještě chvěje: ,Deo grafias, alleluja, alleluja", kterým odpovídali knězi naposled. Kdo by se nepozastavil nad tímto dílem Božím, v němž božským uměním sloučeny jsou všecky složky liturgie a všecky způsoby liturgického zpěvu? Dílo to uchvacuje a uchvátilo již mnoho duší žijících bez Krista. Nemůže býti jinak, nebof křestanské umění, jsouc osvobozeno zmrtvýchvstáním Páně od okovů žádostivosti a sobeckosti, probouzí i v nás city a myšlenky svaté. Pochopíme z toho, proč posvátné zpěvy liturgické nejen v nejslavnější vig,ilii, ale i po celý církevní rok hýbají lidskými dušemi, aby se pozvedly k slávě synů Božích, z hlemýždích ulit do prostorů nesmírných, kde Duch Svatý za záclonou věčnosti zjevuje záblesk Boží krásy. Druhy" kvítek je z polí, kudy chodívá průvod na křížové dny. Ten nám vypráví, že jen Církev katolická od pradávna vychází ze svých chrámů. To není soukromá vycházka, podnícená osobní zbožností, nýbrž veřejný projev nadpřirozeného společenství Krista s Církví. V katolických průvodech liturgických zjevuje se světu živý vinný kmen, k němuž se oddaně vinou zelené ratolesti, obtížené ohnivými plody. V nich se ukazuje základní rys lidské povahy, cit společenský. Nu-že, toto vědomí pospolitosti, posvěcené drahocennou Krví Kristovou na společenství dítek Božích, nutí, abychom své prudké city pevné víry, oddané naděje a hluboké lásky k Bohu veřejně projevili. Jen zpěv, a to společný zpěv, může aspoň trochu zachytiti takové záchvěvy lidských srdcí, která jsou vděčna svému Vykupiteli, že je vyvedl ze zajetí mar losfi a bídy a zjevil jim svou slávu a jejich budoucí štěstí. Jak dovedla Církev moudrostí svou rozvinouti zpěv ve své liturgii na sociální umění par excellence, to pozorujeme právě při liturgických průvodech. 112 | ||||
|