|
| ||||
| ||||
|
Příroda a její tvorové oslavují sice Stvořitele svým bytím, ale pouze omezeně a přirozeně, nebaf nemohou vystoupiti k svému Tvůrci. Ale písně duší, obmytých křestní vodou a Krví Spasitelovou, stávají se účinnějšími. Soukromá modlitba ztratila by se pod širým nebem. Společná modlitba, zpěvem povznesená a zesílená jménem Kristovým, svolává na svět milosrdenství Boží. „Kapka vody,” praví J. Chautard,' „není nic. Spojí-li se však s oceánem, má podíl na jeho mo ci a nesmírnosti.”
Bohužel, naše průvody hynou, vadnou. Zúčastňuje se jich hrstka věřících, a mládež jich skoro nezná. Ba i průvody poutní ztratily svůj někdejší půvab, když zašla jejich pěvecká stránka, ač byla jejich podstatnou částí. Lid si je proto oblíbil, že mohl při nich zpívati svou mateřštinou. Zvláště písně poutní v našem baroku překrásně rozkvétaly. Ledová normalisace josefínská, zatížená protestantskou vzdělavatelností a pietismem, udusila tuto životnost. To odvedlo lidové písně od liturgie. Liberalismus 19. století dílo dokonal. Nejen při průvodech, ale i při tichých mších svatých počala se trhati ta-to páska pospolitosti, bez toho již porušená. Je-li kde ještě trochu zpěvu, pak bolestně zaráží nevalná cena, ba i cizí původ písní, a co je ještě smutnější, naprostá nejednota nápěvů a slov. Po sta-letí měli katolíci z Čech, Moravy a Slezska dosti bohatý společný poklad duchovních písní, jež zněly od Šumavy až do Bezkyd, ba i k Slovákům za Karpaty zaléhaly. Pozvete-li však dnes katolíky z českých zemí k společnému shromáždění a průvodu, nenajdou ani 3 písně, které by mohli společně zazpívati Jsou ovšem čestné výjimky, al° nepatrné. Cítí se, že i lidový zpěv musí býti hrází proti duchovní sobeckosti. Poslední eucharistický hold v Praze využil síly jed-notného zpěvu. Dejme tedy lidové písni jednotu a pravé místo ve chrámu i při průvodech a vrátili jsme jí někdejší sílu. Tu však může pině rozvinouti jen zpěv liturgický Není vedlejším, ale platně spolupůsobí při liturgii, díle Božím. On uskutečňuje spojení věřících s oltářem, oživuje slovo Boží, pozvedá společné modlitby a otvírá cestu až do výšin nazírání. A je slávou Církve, že zpěvem tím je chorál první Církve, piný jednoduchosti i pravé umělecké krásy, vhodný pro všecky doby a poměry. V něm se jednota a universálnosf Církve zjevuje nejvýrazněji. Vzpomeňte na I.urdy, na světové eucharistické kongresy, kde národové celého světa jedním hlasem a srdcem zpívají své Credo. Ani v Římě není poruše na jednota. Liturgie papežská má tytéž vlastnosti, jako bohoslužba venkovské-ho kostelíka: velkolepost v jednoduchosti a krásu v jednotnosti obsahu a formy. Kéž byste měli to štěstí a ocitli se v moři národů, kteří přišli ke slavnosti sva, tořečení do basiliky svatopetrské? Církev tu opět mluví zpěvem. Invokace, antifony, hymny a litanie jsou vám známé a srozumitelné. Proto není divu, že se všichni jazykové světa sjednocují na konec ve chvalozpěvu ambrosiánském: basilika se otřásá chorálem, který je vystřídáván polyfonií kapely papežské ve způsobu falso bordone. Neznám mohutnějšího a trvalejšího uměleckého dojmu, jenž by měl i skutečnou moc nad národy. Každý zřejmě cítí, jak posvátný zpěv, slovy i tóny katolický, vytrhuje vše z osamocenosti a spojuje rasy i národy k jednomu Otci? Všichni vědí, že Kristus je uprostřed nich, rozdávaje milost nadpřirozeného živo-ta. Společný zpěv liturgickou řečí je hlasem tohoto živého srdce jednotlivců a národů, je podle slov sv. Basila svazkem lásky a svornosti. Ukázal jsem na dvou příkladech, jak je posvátný zpěv blízký lidskému srdci, jak je žádoucí našim duším. Je pravým uměním, které uchvacuje až do výšin extase, je sociálním úkonem, který sjednocuje všecky ve znamení věčných nadějí, je mostem, jenž se klene nad propastí lidské slabosti k druhému břehu, abychom tam kráčeli s písněmi „v milosti je zpívajíce ve svých srdcích Bohu”. (Kol. 3.) Podle těchto vlastností poznáte pravý katolický zpěv. Víme dobře, že Církev svým hudebním uměním dala Bohu, co bylo v lidských srdcích nejkrásněj- 1 J. B. Chaufard, Duše veškerého apošfoláfu, Přerov 1927. 113 | ||||
|