|
| ||||
| ||||
|
M. Vytvořila díla trvalé ceny i pra hudbu vůbec. Její umění má kořeny mima svět, a proto je cestou k svatosti.
Poslední květy nám o tom vyprávějí. Jeden je z vesničky Becchi-Morialdi.' Zvonek svolával na nešpory, ale mládeži se chtělo do tance. Tu se na návsi ob-jevil 12letý Jan, jejž zabolelo takové pohoršení. Domlouvá známým. Vysmívají se. Apoštol, i když je dítětem, myslí na Boha. Jeník začíná zpívati líbezným hlasem zbožnou píseň. Za chvíli má pino posluchačů, a když odchází, jdou po-slušně za ním do Božího kostela. Byl-li tanec venku pohoršením, v hospodě večer je i nebezpečným. Hrdina ctnosti jde i za těmi, co se mu vymkli. Vyhrožují. Ne-bojí se. Obhájí pověst svého rodiště. Zpívá zbožně a svým sladkým, milým hla-sem přemohl i ty nejvášnivější. Odcházejí z prázdného sálu. Je tedy posvátný zpěv „jakousi svatou výmluvností-.3 Zkusil to jako jinoch, uvědoměle té svaté moci užíval ve své výchovné soustavě jako kněz. Byl to sv. Don Bosko, apoštol mládeže, který i posváfným zpěvem odvracel od hříchu a vedl k svatosti. Kdo by nevěřil, že takové zázraky vykonati může zpěv, vzpomeň jen, že je to ovoce nejsvětější oběti a liturgie. Při ní je tíha věčnosti, velikost našeho vykoupení a nesmírnost lásky Boží. „Kdo by z věřících mohl pochybovati,” praví sv. nehoř, „že se v tu hodinu otvírají nebesa a andělé spěchají k svatým Tajemstvím oltáře?” Tu není liturgický zpěv pouhou výmluvností, ale především cestou k Bohu. Po ní kráčeli světci. Chvalozpěvy liturgie obměkčeni a posíleni odcházeli k službám lásky. Světec vykupuje pohanské děti, pozvedá rodinu, uplatňuje spravedlnost na místo násilí, pomáhá bídným, v křestanských chrámech staví tvrze pokoje. Aj, to je náš český hlad Modravý zvonek nám tu svatou legendu dopoví. Na oltář-ním obraze břevnovském ji uvidíme v barvách ze štětce V. Brandla. Svatý Václav spěchá ve Staré Boleslavi na jitřní. ,Venite adoremusi”, volal ho zvonek. Ale nikdo nerozuměl knížecímu srdci. Již na Budči v první české škole naučil se posvátným zpěvům a v liturgii našel směr pro cesty svých lásky-piných činů. Ted' přepaden klesá. Levice chytá se kruhu na dveřích chrámu, ale oči k nám volají: „Národe, drž se pevně Církve?” Ale i pravice zemdlívá. K srdci tiskla knihu Božích chval, ale poraněna s bolestí se otvírá a antifanář na práh padá. „Zvedni, národe, ten poklad písní, a zpívej za mne Bohul” volají oči již upřené k andělům v oblaku. Ti povzbuzují mučedníka: ,Venife, adoremus?" a zpívají žalm invifatoria: „Pojďte, a chvalme s radostí Pána, s jásotem slavme Boha, svou spásu, předstupme s díky před jeho tváři” (Ž. 94.) Který ze světců umíral s takovou touhou po chválách Božích, že i krví po-svěcuje svou věrnost liturgii a posvátnému zpěvu? Snad proto Prozřetelnost Boží dala jeho národu takovou vlohu hudební, abychom nikdy nepřestali Boha zpěvem oslavovati. Budme tedy apoštoly svaté pěvecké služby? Věnujme jí své hudební znalosti, svou lásku ke zpěvu, aby celý národ s písní našel cestu k oltáři Božímu a k Bohu, jenž nás volá. Široká působnost tohoto dávného apoštolátu, který po 1000 let konají Benediktini, našla již dávno ohlas mezi katolickými hudebníky a pěvci, a ti pro povznesení posvátné hudby vytvořili zvláštní spolky, Církví schválené a věřícím doporučené. LI nás tvoří f. zv. Obecnou jednotu Cyrilskou,., Nebudu vysvětlovati hudební stránku tohoto hnutí, srozumitelnou jen hudebníkům, ukáži krátce, jak si máme sami v duchu Církve počínati, aby posvátný zpěv rozkvetl v rodinách, mezi mládeží i dospělými. V officiu o sv. Cecilii, patronce posvátné hudby, zpívali jsme krásnou antifonu: „Bud srdce mé čisto, abych nebyla zahanbena?” To se mi zdá heslem katolických 2 Lemoyne, Životopisné paměti sv. D. Boska I. sv, 3 Gerbert, De cancu et musica sacra, II. 315. 4. adresa: O. J. C. Praha II., Národní tř. 6. 114 | ||||
|