|
| ||||
| ||||
|
chváliti. Jsou-li jen trochu věřící, brzo ucítí, jak jejich pěvecká služba, konaná ve světle víry, piní duši jasem, ukazuje na cestu bez hříchu a přináší mír.
Zdá se mi, že všechny nedostatky a nedbalosti v posvátné hudbě bývají všude,. kde je málo víry. Jsou malé osady, které mají nouzi o vzdělaného ředitele kůru a pohotové zpěváky, ale vědomých přestupků proti zákonům posvátné hudby nebývá tam tolik, jako ve velkých městech. V nich vlivem kvapného života, ohlušovaného hlukem kaváren, divadel a jejich v celku povrchní hudbou, i posvát ný zpěv katolických kůrů je často nesnesitelný. Není to pouze „nalíčená kráska”, jak trefně napsal P. Marian Schaller ve své Liturgii, je to umění, jež se svatému místu vysmívá. Vytýkal kdosi jako Cyrilista vzdělanému hudebníku pražskému, proč do-voluje takovou hudbu a zpěv, a on odpověděl: „Co je nám po Cyrilistech,” t. j. po zákonech Církve, jež oni propagují, „u nás budeme zpívati, co se lidem líbí!” To jsou ti, co vás zvou do chrámu jako na nějaký koncert, oni oznamují začátek i konec sezony, a považují věřící za obecenstvo divadel, které je zvědavo na každého umělce a nový kus. Na takových kůrech se nápravy nedocílí. Jen autorifa církevních úřadů to může změniti. Je však i cesta lásky. Zaveďte tyto umělce do sadů liturgie? Poznají, že zpívati Bohu tak, jak učí Církev, je závoditi s anděly, a oni pokorně vrátí se k církevní kázni, zbaveni ješitnosti a touhy po vlastní slávě. Nebudou zpívati při zpívané mši svaté české písně, naučí se okoušeti svatý půvab introitu a communia, jichž neznali; na místo houslových sól, parádních českých a skoro divadelních vložek vroucně budou pěti graduale a offerforium. S prohloubením víry promění se i hra varhaníků v nadpřirozenou oslavu trojiediného Boha. tÍčinek takové služby umělecké nemine se ani u věřících, při bohoslužbě účastných, jak jsem již podrobně ukázal. Nevytýkám těch chyb z přísnosti, nýbrž v duchu Obecné jednoty Cyrilské. Činím tak s lítostí, že tolik umělců a milovníků posvátného zpěvu nedbá hlasu Církve: „Vzhůru srdce?” Kéž brzo odvětí: „Máme pozdvižena nejen srdce, ale i hlasy, nebot chceme zpívati s anděly, jak nás učí závěr Gloria: „Ty jediný jsi Svatý! Ty jediný jsi Pán? Ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce?” Zvláštní otázkou je získati i malým farním kostelům dobré vůdce a varhaníky.. Je o ně nouze. Špatné poměry šfolové a patronátní ji zhoršují. Umožniti existenci vzdělanému a věřícímu varhaníku znamená pohnouti hudebními poměry našich chrámů znatelně, aby se posvátný zpěv nejen zvelebil, ale po celém národu požehnaně působil. K Tomu může přispěti každý katolík milující oslavu Boží, byf i neměl hudebních vloh. Duše ušlechtilé, které ovládají hru klavírní, mohly by hrou na varhany aspoň na čas apoštolsky působiti, než se rozřeší tato nesmírně důležitá otázka. To jsou cesty k zvelebení a nápravě posvátného zpěvu u nás. — Až se ob-noví ryzí krása, uplatní sjednocující síla a svatá moc pravé liturgické hudby a zpěvu podle zákonů Církve, jak je slavní papežové Pius X. a XI. vydali, po-stoupíme dále i ve výchově liturgické u všech věřících. K ní musíme směřovati uvědoměle krok za krokem. Základem bude společný zpěv vzorných písní mešních při tiché mši svaté, aby lid i myslí soustředěnou sledoval svaté děje na oltáři a zakusil tak nesmírného požehnání liturgie. Výborně tomu pomáhala Bry nychova kniha Oltář, liturgicky i pěvecky. Nemáme dosud tak populárně psané knihy pro praktickou výchovu liturgicko-hudební. Tu se naše cyrilské hnutí stýká s liturgickým, aby společně a pro naše poměry vhodně našlo cesty z těch nesčetných, kterými Benediktini usilují obnoviti duchovní život širokých vrstev. Na jednu z cest volá sám sv. Otec Pius XI. slovy: „Aby však fím živější účast měli věřící na bohoslužbě, budiž navráceno lidovému zpěvu ze zpěvu gregoriánského to, co lidu náleží. A věru jest nejvýš třeba, aby věřící ne snad jako cizinci nebo diváci, nýbrž krásou liturgie veskrze prodchnuti, zúčastnili se posvátných obřadů, sfřídajíce hlasy své s knězem a sborem pěvců. Církev totiž nezná malosti a ztrnulosti, ale stálý vzestup směrem Apošf. konstituce z 20. XII. 1928. 116 | ||||
|