|
| ||||
| ||||
|
Vojtěch Říhovský: Ze starých zlatých časů.
Jak se kdysi zacházelo s textem v církevní hudbě, a to ne pauze v dílech skladatelů menšího významu, nýbrž i ve skladbách velkých mistrů, vidíme ve mši č. 7. C dur od josefa Haydna. V Credu zpívá soprán: „Et resurrexit tertia die se cundum scripturas, et ascendit in coelum, sedet ad dexteram Patris,” alt: ,Et in Spiritum sancfum Dominum et vivificantem, qui ex Patre Filioque procedit," tenor: ,Et iterum venturus est cum glaria judicare vivos et mortuos, cujus regni non Brit finis," bas: „Qui cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, qui locutus esf per prophefas.” A to zpívají všechny 4 hlasy souč-asně! Mozart nechává zpívati ve mši, která nese datum 14. ledna 1769 a je psána pouze pro 4 smíšené hlasy, 2 housle a varhany, v Credu jeden hlas: ,Genitum non factum," dva jiné hlasy ,consubsfantialem Patri" a čtvrtý hlas „per quem emnia facfa sunf”. V této mši zpívá v I. dílu Kyríe soprán slovo ,Kyrie" 29krát a ještě častěji ,eleison". Známa je dále ,Missa solemnis" $ dur od J. Haydna pro smíšený sbor s vel kým orchestrem. V Této mši schází úpině věta „Qui cum Patre et Filio” atd., naproti tomu ,Et vitam venfuri" zaujímá 111 taktů. V Teresiánské mši od Haydna je při poměrné kráfkosti v Gloria 188 taktů dlouhé „Amen”. Poznámkami těmito nedotýkáme se ovšem krásné a cenné hudby klasických mistrů, upozorňujeme pouze na fehdejší podivuhodnou manýru, jak se ,zpracovával" liturgický text. Velmi drastické podobné případy možno najíti v gradualiích, offertoriích a nešporách skladatelů doby rokokové. Přísní Cyrilisté by z nich dostali záchvat mrtvice; neradno tedy je uvádět. Jaroslav Dušek: Cyrilské Jednoty a liturgie. Asperges me — Vidi aqusm. Každou neděli (nikali zasvěcené svátky) celého církevního roku kropí kněz před zpívanou mší svatou věřící svěcenou vodou. Při tomto obřadu zpívá se. antifona „Asperges me” mimo dobu velikonoční. V době velikonoční antifona „Vidí aquam”. Když kněz vychází ze sakristie, varhaník hraje krátkou předehru, kterou, když kněz pokleká uprostřed oltáře, ukončuje do toniny mixolydické (tonus VII.). Kněz intonuje antifonu „Asperges me”, kropí oltář, sebe i ministranty, po-vstává a kráčí středem kostela, při čemž kropí věřící. Sbor na kůru pokračuje v antifoně: „Domine, hyssopo...” až k žalmu. Slova žalmu zpívá kantor, od slov ,secundum magnam..." pokračuje sbor. Slova malé doxologie ,Gloria Pafri" intonuje opět kantor, načež v tekstu ,Sicut eraf in princio" pokračuje sbor. Když sbor dozpívá, začne kantor znovu začátek antifony „Asperges me” a sbor pokračuje až k slovům žalmu. Mezi zpěvem kněz, pokropiv věřící, vrátí se k oltáři. Když sbor skončí svůj zpěv, kněz stoje, zpívá sfřídavě s kůrem: K. Osfénde nobis, Domine, misericórdiam fuam. (V době velikonoční připojuje „Allelúja".) Ch. Et salutáre tuum da nobis. (V době velikonoční „Allelúja".) K. Domine, exáudi orafiónem meam. Ch. Et clamor meus ad te véniat. K. Dominus vobíscum. Ch. Et cum spíritu tuo. K. Orémus. Exaudi nos, Domine.. Per Chrisfum Dominum nostrum. Ch. Amen. (Čárky nad samohláskami v latinském textu v liturgických knihách značí pří-zvuk slabiky, nikoli délku jako v češtině; Toho nutno dbáti i při zpěvu, zvláště. chorálními) 118 | ||||
|