|
| ||||
| ||||
|
O. A. Tichý: O toninách gregoriánského chorálu.
Studujeme-li harmonii podle některé oficielně přijaté příručky, najdeme na konci knihy kapitolu, v níž je řeč •o starocírkevních toninách, asi tak, jako se mluví,o starém železe nebo jiném haraburdí. Duch světa, absolutní pán soudobé vědy a modla i přemnoha našich souvěrců, odkazuje do musea všecky duchovní i duševní poklady minulosti a nahrazuje je neúprosně logickými, ale v základě pochybenými formulemi, jež mají jenom ten účel, aby zastřely úžasnou dutost a prázdnotu vědy bez Boha. Ve vědě harmonické se opakuje tentýž fenomen: to, co bychom měli před-kládati na zlatých mísách jako nejvzácnější pokrm našeho rozumu, to se schovává do zatuchlých truhlic, a místo toho se staví na odiv výplodky pýchou sterilisovaných mozků. Dnes vládnoucí toniny „dur” a „moll”, odvozeniny pravých, přirozených tonin, jsou nastoleny na trun, kdežto překrásné toniny gregoriánského chorálu jsou připouštěny do chrámu umění jen z milosti a musí z něho zmizeti, jakmile se domluvilo o historických kuriositách. Pokusme se rehabilitovati tyto psance umění. Toniny gregoriánského chorálu mají svůj původ v toninách starověkých, ze-jména řeckých, ale marně bychom se pokoušeli zařaditi je do vzorců antických tonorodů, nebof gregoriánský chorál je umění živé, a tudíž je nelze vměstnati do žádné formule, nanejvýše lze odvo',diti ex post jistá povšechná pravidla, jako to činíme v každé živé řeči, jež vedle pravidelně se časujících sloves má celou řadu sloves nepravidelných. Jako v linguistice, tak i v nauce o řeči hudební dlužno míti smysl pro ducha jazyka, a nikoliv jen pro mrtvou jeho literu, a jako smluvená řeč podléhá rozličným vlivům dobrým či špatným, tak i u řeči hudební dlužno rozeznávati prvky kladné a prvky záporné. Zkostnatělí profesoři, kteří si nedají pokoje, dokud vše neroztřídí a nerozpitvají, vynalezli obludný vzorec, který se ihned rozšířil jako spasná naukapo celém světě. První chorální tonus, tof prostě tonina dorická, druhý tonina hypodorická atd. Nikdy se snad „vědecký” svět nekompromitoval dokonaleji jako tentokráte, nebof ani jedna z těchto fiktivních tonin neodpovídá skutecné starořecké tonině, nebol všemu rozumějící a o všem rozhodující školometi si splet-11 toniku hledané toniny s tónem, na nějž se ona tonina transponovala, aby vyhovovala rozsahu lidského hlasu. _ Rozumní lidé vidouce to, nazvali prostě první tonus s příslušným tónem plagálním tonus protus, třetí a čtvrtý tonus deuferus, pátý a šestý fritus, sedmý i osmý tetrardus. Tím se dospělo k jedinému logickému označení, nebof tóny authentické jsou opravdu úzce spiaty s příslušnými tóny plagálními, a pak rozdělení to odpovídá čtyřem možnostem umístění půltónového intervalu. Ke konkretnímu řešení také velmi přispívá začínati authentický i plagální tonus touže tonikou, takže povšechný vzorec by byl tento: authentický (1. tonus) 1 1 a, h, c, D. e, f, g, a, h, c, d I. Protus. plagální (2. tonus) 3. tonus h, c, d, E, f, g, a, h, c, d, e II. Deuterus 4. tonus 4 | ||||
|