|
| ||||
| ||||
|
pověděnéh,o a tajemného. Autrienfický tonus třetí je jásavější než plagální čtvrtý, který zas dobře vyjadřuje křesfanskou důvěru (viz communio XX. neděle po sv. Duchu). Čtvrtý tonus s hes (vlastně transponovaný Tonus sedmý nebo třetí) se často používá na vyjádření smutku nebo bolesti, jako 'na př. o svátku Sedmibolestné Panny Marie (graduale „Dolorosa").
Zonus pátý má do sebe cosi výbojného tím, že používá zvýšeného čtvrtého stup-ně (tedy h a nikoliv hes jako v moderní F-dur tonině). Dobře je to pozorovati v některých nešporních antifonách (viz Ecce Dominus veniet na 1. neděli adventní), ale též se hodí tento tonus na velké hudební malby, jak tomu bývá ve mnoha gradualiích, kde střední část moduluje někdy do dominantní toniny a do-dává skladbě neobyčejného lesku. Typickou ukázkou je graduale na Zelený čtvrtek. Zonus šesty” se velmi podobá moderní F-dur tonině, ale s tím rozdílem, že dominantou tu není c, nýbrž a, což je velmi důležito pro harmonisaci. Tento tonus vyjadřuje uspokojení a uklidnění. Introit mše za zemřelé je složen v této tonině ku pohoršení světáků, kteří by jej raději viděli v d-moll, jako se psávají smuteční pochody. Církev však není jejich názoru ,a vidí ve smrti jen bránu k životu lepšímu. Conus sedmý má do sebe cosi drsného Je to G-dur tonina s ulomeným hrotem, fofiž bez fis, ale tato drsnost je jenom zdánlivá, nebof vyjadřuje vítězství duše nad tělem, vítězství dobyté sebepřemáháním. S počátku se nám tonina ta příliš nelíbí, a nejeden varhaník bývá pokoušen, aby ji harmonisoval jako moderní G-dur, později však si zamilujeme její strohou krásu, a tím více si považujeme gregoriánského chorálu, který tak nepatrnými prostředky skvěle obohacuje naši hudební paletu. Krásnými doklady toho jsou mnohá alleluja a také některé zpěvy po velikonocích (viz introitus na Nanebevstoupení a communio na Hod Boží svatodušní). Osmý tonus má za toniku g a za dominantu c, čili je to pravý opak moderního C-dur. Toto převrácení hodnot možno pojímati také symbolicky: co nám se jeví důležitým, bývá nicotno před Bohem, a zase naopak Bůh si vyvoluje ty, kdož v očích světa nemají valné ceny. Jisto jest, že nápěvy v osmém tónu jsou nebesky lahodné, přes to, že moderní ucho bývá vždy zklamána poslední notou, jež se končí, podle našeho názoru, na dominantě, ale v tom právě tkví všecka moudrost, nebof naše víra se má odpoutati od země a pozdvihnouti k nebesům. Krásnou ukázkou je alleluja na svátek Všech svatých nebo hymny Veni Creator Spi-ritus. Namítnete mi snad, že moje definice chorálních tónů jsou příliš poetické a že přísná vědecká pravda je mnohem střízlivější. Vím dobře, že jsou vědcové, kteří vše berou v pochybnost a řeší umělecké problémy s ledovou lhostejností. Ti ni-kdy neuvidí prstu Božího v dějinách a budou nám zuřivě dokazovati, že liturgie není dílem Ducha svatého, My však věříme, že Pán neopouští svého vyvoleného stádce, ba právě naopak je tím větší přízní zahrnuje, čím více pozoruje naši snahu sloužiti mu dokonale. Proto jistě řídil ruku prvních liturgistů, aby přibrali k obřadům zpěv nejlepší. Naše mínění jest potvrzeno slovem neomylného náměstka Kristova, který nám na prvém místě doporučuje právě gregoriánský chorál. Dokonalá krása není ta, která by vyhovovala jenom určitým zásadám a pravidlům, krása ta bude zajisté poctivá, to jest bude výrazem vroucí a živoucí lásky. Proto není důvodu, abychom tuto svou hudbu neměli „za jedinou”, jak krásně pěje Bedřich Smetana. Chorál je hudba nejkrásnější, a máme právo, ba povinnost zříti v něm realisovány naše nejčarovnější sny. Hudba není všeobecnou, c',asovou řečí, jak k její ctí bylo často řečeno, nýbrž odpovídá přesně míře citlivostí, vroucnosti i časovosti, nesouc v sobě zcela určí-tou jednotlivou, časově i místně vázanou kulturu, jako pravidlo; hudba Palestri,nova by byla Řekovi zcela nepřístupnou a naopak —jak by naslouchal Palestrina hudbě Rossíniho?" -- Fríedr. Alietsche. 6 | ||||
|