|
| ||||
| ||||
|
leno také zpívati jen dvě sloky: „Tantum ergo” a ,Genitori, Genitoque". --Když sbor dozpíval, kněz infonuje: „Panem de caelo praestitisti eis” chor odpoví: ,Omne delectamentum in se habentem." Kněz: ,Oremus. Deus, qui no~ bis ... in saecula saeculorum," chor „Amen.”
Poté kněz udílí nejsvětější Svátostí požehnání věřícím. Klidná a jemná hra při žehnání jest dovolena (S. R. C. z 8. II. 1762 a 3. VHL 1839), ale nedoporučuje se. Po Svátostném požehnání varhaník hraje postludium až po tu dobu, kdy kněz odchází do sakristie - ovšem mimo dny, kdy jest hra na varhany zakázána. Před vystavenou nejsvětější Svátostí jest vždy zpívati liturgické teksty v latině. V české řeči jest dovoleno zpívati jen ty zpěvy, které nejsou překladem liturgických tekstů, čili písně duchovní, proto ,Pange lingua" a „Te Deum laudamus” má býti zpíváno jen latinsky (S. C. R. ze dne 27. II. 1822). Podle uvedeného dekretu S. C. R. ze dne 21. května 1920 jest dovoleno, aby o svátcích sv. patronů českých: sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého směla býti sloužena celá zpívaná mše sv. v jazyku staroslovanském v těchto památných svatyních: na Velehradě na Moravě, na Sázavě, na Král. Vyšehradě, v klášteře Emauzském, v kapli sv. Václava a u hrobu sv. Jana Nep. ve velechrámu svatého Víta, u hrobu sv. Ludmily v kostele sv. Jiří, v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi a na Svaté Hoře u Pří;~ bramě. Všechny zpěvy a celý obřad posvátné liturgie děje se v jazyku staroslovanském. Předepsané liturgické teksty byly upraveny do glagolice a někteří současní skladatelé napsali již celé mše na tyto staroslovanské teksty (J. B. Foerster, Karel Douša). Sfaroslovanské teksty upravil univ. prof. Dr. Josef Vajs, viz ročník XLVI, čís. 5 -- 6 časopisu „Cyril” z r. 1920. (Pokračování.) Karel Boček: »Rytmus?« „S tím já si hlavy nelámu. Jen když je melodie správná. Kdož ví, jak to kdy-si zpívali.” Tak mi odpověděl jeden cvičitel chorálu, když jsem jej upozornil, že určitá část chorálu nebyla rytmicky správně přednesena. Podobnou odpověd slyšel jsem již jako bohoslovec v r. 1894. Když totiž jednomu z mých kolegů-bohoslovců při zkoušce ze sloužení mše sv. vytýkal vice-rektor, že nekoná obřady přesně tak, jak on to přednášel a ukazoval, řekl Ten-to po zkoušce: „Kdo ví, jak sloužil sv. Petr mši svatou a byla také platná,” V obou odpovědích jest jistě mnoha pravdy. Ale Církev sv. žádá ad těch, kdož nyní slouží mši sv., aby vykonali netoliko podstatu úkonu, nýbrž aby celý úkon vykonali přesně tak, jak ona to pro dnešní dobu rubrikami stanovila. A tak tomu jest i s chorálem. Církev sv. žádá, aby byla netoliko zpívána melodie, a to tak, jak jest v knihách pro nynější dobu od nás nařízených obsažena, nýbrž i aby tato melodie byla zpívána tak, jak ona to na základě vědeckých poznatků pro nynější dobu stanovila. Požadavek jistě samozřejmý, oprávněný. Toto právo má každá společnost. Nemůže tedy býti upíráno ani Církvi sv. Co se tedy melodie týká, není nikomu dovoleno zpívati tak či onak. Každý má zpívati podle not obsažených v knihách od Církve sv. pro tu dobu vydaných, resp. nařízených. Co však se rytmu týká, jest rozeznávati skupiny not, jež připouštějí vícero způsobů ryfmisování a skupiny, jež připouštějí způsob toliko jeden. Při notových skupinách I. druhu jest každému ponecháno na vůli, rozhodnouti se pro ten aneb onen způsob ryfmisace. Doporučujeme sice způsob, který po-važujeme za nejsprávnější, ale nemůžeme nikomu brániti, aby volil způsob jiný, jen když je přípustný. Jako příklad uvedu Jte, missa esf", které znají všichni, kdož zpívají z Českého kancioná'u krásnou mešní píseň obecnou „Hospodine, studnice dobroty”. Poslední sloka této písně zní: 9 | ||||
|