|
| ||||
| ||||
|
II. Qui expansis i,n cruce = Oriens 2x alfo. III. Qui prophetice ;- Sol lucřfer numdi (patrně mundi) Patris nuintius; po tomto posledním napsáno: ,Sequens Versus servatur in sabbatum, qui caniíur Ioco versus Qui prophetice a připsán verš Vita řn ligno morítur.
Po dvou verších „Duo presbyteri canunf”: Domíne mřserere a chor dodá Christus Domínus factus est obediens usgue ad mortem. Po třetí části pak je rubrika: ,His finifis officians vel praelatus incipit himnum sequentem singulos versus occinendo choro prosequenfe." Je to hymnus Rex Christo f actor om;nřum, jehož první strofa je notována. Nakonec jsou do antifonáře zapsány ještě obřady sv. týdne, totiž: Oba trakty velkopáfeční, všechny trakty na Bílou sobotu se zpěvy mešními po epištole (Álleluia, Confřtemřni, fracfus Laudate) a posléze zvláštní nešpory „In die Sancfo Pascha(?)”. Tato odpolední pobožnost, konaná mimo kanonické obvyklé nešpory o Božím Hodu velikonočním, v rukopisu na svém místě uvedené, zasluhuje bližšího povšimnutí. Vyskytovala se ve středověku v různých obměnách" a nezřekli se jí ani husité, jak svědčí český Jisfebnický kancionál.6 Vypadá takto: „Ad vesperas caniíur Kirie Paschale, post Kirie incipit antiphona ut supra Alleluřa” atd. Zpívají se žalmy Dixít Domřnus, Con f ifebcr, Beatus vir s allelujatickými anfifonami. Následuje graduale Haec dies s Confiteminí Domino, pak Alleluia mešní s verši Pascha nostrum a Epulemur in azymis. „Officians statim incipit super Magnificat antiphonam: Surrexit ením sicuf dixit Dominus”, končící trojnásobným alleluia. Pak je Magnifícat a Domřnus vobíscum s orací. ,Canonicus incipit antiphonam: Alleluia, alleluía,,alleluia" se žalmem Laudate pueri, pak nová allelujatická antifona k žalmu In exitu Israel de Aegypto. ~. Do-mine apod te f cns vitae, 1~. Et ín lumine tuo videbřmus lumen. „Post amen incipit chorus antiph.” — je to responsorium(?): Chrístus resurgens ex mortais až pa Quod ením mortuus est a hned je V. Dícant Hunt Judaei, před nímž napsáno; „Versum canunf canonici ef vicarii”, po něm ,chorus finit": Quod ením vivřt, vivif Doo, alleluia, alleluia. Pak jsou versiculi: V. In resurrectio!ne tua Christo alleluřa. 1~,. Caelum ef terra laetentur alleluia, orace, Dominus vobřscum, Be,nsd.ícamus Domino s jed.ním alle'uia a antifonou Regina caelř se končí. Všechny tyto zpěvy čerpány jsou z pramenů domácích, tak svědčí zřejmé germanismy v melodii, kdežto vlastní antifcnář čerpá z pramene románského. Ze tomu tak jest, poučí nás studium melodického materiálu rukopisu. Jak byla už řečeno, celý rukopis, mimo uvedené dodatky, je vypiněn antifonami, k nimž přistupují v několika případech matutinová responsoria. O nápěvech antifon možno zrovna říci, že stojí mnohem blíže staré edici řezenské, než nynější vatikánské. Srovnáme-li na př. antifony žalmové o svátku Nanebevstoupení Páně s Pusfetovým starým vesperálem, vidíme úpinou shodu v melodii, až na slova ma;nibus a illis. Napočítal jsem v Propriu a Commune sancforum tohoto rukopisu dohromady 195 anfifon, z nichž 40 shoduje se s řezenským vesperálem úpině a 55 téměř úpině. Uvážíme-li pak nepřesnost, s jakou opisováno, počet úpině shodných melodií by jen vzrostl. Mimo tyto shody platí pravidla: má-li edice řezenská melodii vlastní, jinou než vatikánská, shoduje se rukopis s edicí řezenskou. Avšak antifony temných hodinek neshodují se tolik s řezenským vydáním Officia maioris hebdomadae, v němž totiž jsou nápěvy mnohem více reformovány, než ve vesperálu, Rukopis má Také nácěvy pro nešpory na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Melodie zcela jiné, než mají obě edice, jak řezenská, tak vatikánská, našel jsem jen při těchto antifonách: Intravit Maria a ZIt audívif o svátku Navštívení Panny Marie a Audienfes dřscřpulř o Pro-měnění Páně. O antifanách a responsariích officia defuncforum promluvíme na jiném místě. Uvážíme-li, že řezenská edice antifonáře, s níž má rukopis tolik společného, je pořízena na základě antifonáře, tištěného u Petra Lichtensfeina v Benátkách r. 1585, dojdeme k závěru,že autor našeho rukopisu opisoval z ně-kterého italského tisku téže doby. Tak náš domácí chorál ustupoval v těchto dobách románskému centralismu, podporovanému vydatně tiskem. Srov. Gastoué ibid., str. 288 do konce. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu, IL, 580. 26 | ||||
|