|
| ||||
| ||||
|
Na románský původ ukazuje i melodika anfifon, dávající přednost spodnímu tónu půlfonového kroku před svrchním; To vidíme na každé stránce. (Srovnej jen při Vespere autem sabbati slova et altera Maria.) Jindy je raději místo c—a sníženo h v b mole, tak ve známé intonaci:
Mu - li - e - res se - den - tes Germánské rukopisy mají zde c. Přesto však germánské vlivy tu a tam patrny, tak notováno s mi při A porta in f eri. nebo s ut descendisti v anfifoně Quando natus na str. 30, kdežto te laudo_mus téže antifony zní zase románsky. Nejvíce germanismů je v žalmových finálách, na př. při čtvrtém tónu: a g a c g e. Ale není to důsledné a dá se vše vysvětliti tím, že se psalmodie příliš tradovala. Kněží byli zvyklí na starý způsob. Svědkem nedůslednosti sotva může býti známá anfifonní frase hypomixolydických nápěvů: Pe - trus et jo - an - nes a - scen - de - runt in templum Tato frase končí hned notou ut, hned zase notou si, podle toho, jak je připojena další část melodie. Všimneme-li si blíže melodií antifan, pozorujeme tyto znaky. Liquescentní tóny udržely se jen zčásti, jsouce nahrazeny puncfem. Původně se asi udržely hlavně v nápěvech typických, v nichž byla liquescence způsobena jen novým textem, kdežto tam, kde šlo jen o melodickou ozdobu, byly odstraněny. Za to-to pravidlo ovšem nemůžeme ručit, už proto, že je těžko oba druhy liquescencí rozeznat. Ostatně nedůslednost a nepřesnost, patrná všeobecně v celém rukopise, platí jistě i zde. Se stejnou nedůsledností zacházeno v antifonáři i s quilismatem, tak na př. v anfifoně Ángelus ad pastor.es (v laudech vánočních) jednou je tón kvilismafu odstraněn, po druhé ponechán a nahrazen puncfem. O strophiku byla už zmínka při notaci; zachoval se málokde, někdy zase bývá tam, kde být nemá, když vznikl stažením puncfů na téže chordě při špatném spojování tónů v ligafury — srov. str. 36, 169, 25 a j. Tritonu se nápěvy vyhýbají jak jen možno. Při anfifoně Ecce Dominus veniet je h na slabice „-nus” vynecháno, jinde měněno v hes, a to i při závěrech osmého modu -- to vidíme hned na druhé anfifoně (In illa die) při slovech montes dy1cedínem• Pravidlo foto je dodržováno celkem důsledně, ač jsou přece výjimky, kde není aspoň označeno b mole — na př. v anfifoně Ne time-as Maria na str. 2. při slovech apud Dominum notováno: h h g fg g. Při této anfifoně pozorujeme na melodii slov gratiam a concipies provedenu zásadu p e n u l t i m a b r e v i s, jež hrála v reformovaném chorálu tak velikou roli. Ligatury a melismy byly kupeny při dakfylických slovech na přízvučnou slabiku a z následující slabiky, která je v latině krátká, byly odstraňovány. Avšak tato zásada v našem rukopisu je málokde provedena, ač byla opisovafeli známa, jak patrno z opravy, kterou provedl na str. 186 v anfifoně Vidí turbam magnam• Tam Totiž při slovech nemo poterat má tradiční chorál na slabice ,te" podatus, rukopis však tuto ligaturu má opravdu dodatečně posunutu zpět na slabiku „po”, ač i řezenský vesperál m3 podafus na slabice původní. Příklady, jak zásada krátké penultimy není v rukopisu provedena, najdeme na každé stránce antifonáře. Srovnejme jen namátkou antifonu Mantes Gelboé (str. 105) při slově amabilís. vatikánská edice má na slabice ,bi" klivis, kdežto delší neuma při-padá na poslední slabiku „lis”, avšak rukopis má celou koloraturu na penultimě 27 | ||||
|