|
| ||||
| ||||
|
„bi”. Jiným příkladem může být antifona Quid facíam (str. 117), v níž jsou liga-tury dvakrát na slabice ,ci" jako v antifonáři vatikánském; jinak ovšem ve vesperalu řezenském. Můžeme vůbec říci, že krátká penultima je to, k vůli níž jedině se spousta melodií rukopisu neshoduje s řezenským vydáním. Nejlepším dokladem, jak rukopis neprovádí krácení penultimy, je nám srovnání antifon téhož melodického typu, ale různého textu. Antifony Qui mihl ministrat a hned další Si guis mihl ministraverít na str. 200 začínají týmž nápěvem:
Qui mi - hi mi - ni - strat • Si quis mi - hi mi - ni - stra - ve - rit V první antifoně je na slabice „ni” scandicus, v druhé antifoně je tento scandicus rozdělen na punctum a podatus, a ten připadá na bezpřízvučnou penultimu, kdežto vesperal řezenský klade v obojím případě scandicus na přízvučnou slabiku. Přesto však nutno přiznati, že v rukopise by se našlo dosti příkladů pro kupení melodie na přízvučnou slabiku. Zvláště nás usvědčují antifony na sv. Trojici; hned první z nich má závěrečná slova notována: Om - ni - a sae - cu - la et nunc et in per - pe - tu - um Ale někdy zase naopak je na penultimě ligiatura i tam, kde je na přízvučné slabice v edici vatikánské. Srovnejme jen antifonu k Benedictus v laudech vánočních — Gloría in excelsís Dso. Vatikánský antifonář klade scandicus na slabiku ,Glo", rukopis pak má na této slabice punctum a na penultimě ,ri" podatus scandicus je tak rozdělen. Podobné příklady najdeme při antifonách Maria et flumína str. 32, Non turbetur cor uestrum str. 143 a jinde. Avšak při tom všem nemůžeme tvrditi, když se blíže s rukopisem seznámíme, že by měl jeho autor nějak zvlášt na zřeteli tradicionální věrnost nápěvů. LImistování melismat není sice příliš ovlivňováno reformními zásadami, ale je prováděno velmi povrchně při opisování. Tím, že se notopis omezil na jediný znak — punctum -- a ostatní neumy vícetónové byly odstraněny, byl zničen smysl pro logické členění melismatu. Nebol byly-li jednotlivé tóny koloratury greglo~ riánské stejně značeny, byly záhy také stejně jednotvárně zpívány. By10 těžko stanovit melodický přízvuk. (ictus), jenž byl vždy nejbezpečnější oporou pa-měti v melismatickém zpěvu bez taktu. Zpěvákům stalo se melisma těžko stravitelným chaosem tónů, proto je různě upravovali a krátili a tak chorál ,reformovali". Náš rukopis je svědkem těchto dusných poměrů. Neví si s melismatikou rady. Zásada krátké penultimy počíná pronikat, ale neovládá v něm ještě situaci. Melismatika už nemá tradicionality, ale není celkově ještě uspořádána nově po-dle nějakých reformačních pravidel. V rukopisu máme tedy jakýsi přechodní útvar chorální melodiky a v tom právě je jeho historická cena. Jiná reformní zásada byla zdůrazňování přízvučné slabiky tím, že byla podkládána vyššímu tónu. I pro tuto věc najdeme v rukopise příklady. Tak antifona Nolite iudicare na str. 101 končí: 28 | ||||
|