|
| ||||
| ||||
|
str. 185, v responsoriu Mediti nocte clamor upraven takto hned počátek. Bez ohledu na podložení slabiky je synkopováno v responsoriu Zlna hora, str. 51, při tentatío,nem, kdežto na str. 47 v responsoriu Amicus meus nedbáno celých slov při tepete eum a bonum erat ei. Melismata responsoria Zl,na hora, str. 51, jsou při exhortabamini tak široce synkopicky krácena, že z celých vin ponechány jsou jen vrcholky.
Skoro vždy jsou kráceny progresoviEé responsorní kadence, a to tak, že z opa-kovaného motivu zůstane sotva poslední tón. Srovnej jen responsorium In conspectu angelorum, str. 180, při slovech psallam, tuo a ve verši tuum. Jiný častý způsob krácení spočívá v tom, že je v melismatu vynechán konec, tedy jakási melodická apokopa. Velikou apokopu viz na př. v responsoriu Omnes amici mei, str. 57, při slově aceto. Podobně v responsoriu Sancti mei, str. 186, apokopováno melisma na konci prvého slova. Opačně někdy bývá kráceno melisma zpředu, tedy aferese. Příkladem může býti responsorium Praecursor Domini na str. 187 při slovech testatur a Baptísta. Variantem melismatu při slově Ecclesiam v responsoriu Isti sunt, gui víventes. str. 182, porušen závěr fráze, kdežto při slově Sanguine ponechána nedůsledně progresse. Jeho opakovaná část Calicem Domini změněna téměř v recitaci. Zajímavo, že opakovaná responsorní část, zvaná ve středověku repetenda,8 je v rukopise soustavně nadepisována ,repefitio", patrně po způsobu písní.9 Z initia verše v responsoriu Áestimatus sum odstraněno skoro úpině melisma. Jak nedůsledně kráceno, stačí příklad z responsoria O magnum mysteríum, str. 17, kde při slovech natum a tecum s tímtéž melismatem vždy jinak zacházeno. Responsoriální psalmodie nebyla krácení a upravování nijak ušetřena. Právě z ní odstraňovány nejvíce progresse. Tato psalmodie hlavně proto, že byla už málo zpívána — matutinum se věfšinou jen recitovalo — ztratila trvalost a pevnost, již si zachovala psalmodie antifonální. Jak jsou melodie veršů responsorních nestejné, stačí snad srovnání hned po sobě následujících responsor v VII. modu, str. 50: Eram guasi agnus a Zlna hora. V responsoriu třetího modu, Om,nes amicí mei, str. 56, před initium verše vsunuta zbytečně recitace, initium pak posunuto a zkráceno. Při tónu IV. je recitováno subsemitonálně (na f místo na e), v III. tónu je dominantou v obou tenorech vždy c. Verš prvního velikonočního responsoria, Angelus Domini, je pravidelný III. tón, oproti edici vatikánské i řezenské, kdežto je nápěv samostatně vytvořen. (Pokračování.) Dr. Dobroslav Orel: Řehořský chorál. Předneseno v Radiojournalu, Bratislava, 11. IV. 1937. Chorál přišel do našich zemí s křesfansfvím. V 10. století učil mu v Budči kněz LIceno, jehož žákem byl sv. Václav a jeho dvořan Podiven. Při svatovítském kostele byla záhy založena škola, kde se učil zpívati žalmy kronikář Kosmas. Sv. Vojtěch se učil liturgickému zpěvu doma na hradě Libici, a novější historie ,0 něm praví, že nebyl nepřítelem slovanské liturgie. Jako biskup zastával tradici monfecassinskou, tedy benediktinskou, jež se uplatňovala i pěvecky u benedikfinek v klášteře sv. Jiří na pražském hradě. Jitka se přiučila chorálnímu zpěvu v klášteře svinobrodském, a její syn Spytihněv II. zpíval rád s mnichy žalmy. Od století XII. lze stopovati chorální melodie v notovaných knihách z kláštera sv. Jiří a Zlaté Koruny, od 13. stol, a v dalších stoletích lze chorální formu studovati z cenných rukopisů našich i cizích knihoven. V Čechách se uplatňuje chorál v pěvecké škole, organisované při kostele sv. Víta děkanem Vítem, a na kanci 13. stol. pražským biskupem Tobiášem, který dal napsati notovanou agen- 8 P. Wagner: Einfizhrung in die greg. Melodien I, str. 135. (Lipsko 1911.) 9 U. Nejedlý: Dějiny předhusitského zpěvu, str. 146. Dreves: Canfiones Bohemicae, Praha 1886, str. 9. E. Konrád, Dějiny posv. zpěvu staročeského I. (Praha 1882), str. 172. 51 | ||||
|