|
| ||||
| ||||
|
Subdiakon od chvíle obětování chleba stojí uprosfřed, pod stupni oltářními až do modlitby Pater noster a drží ve velu zahalenou pafenu.
Od ,Lavabo" postupuje obřad mše svaté týmž způsobem, jako při „Missa cantafa” paž po 7,-pěv celebranta ,Pax Domini sit semper vobiscum", kdy chor odpovídá: ,Et cum spiritu tuo". Celebrant udílí diakonu polibek pokoje a ten pak subdiakonu, od něhož Jej obdrží ostatní. Po svátostném Přijímání subdiakon sám upraví kalich a zahalí jej velem, mezi-tím co celebrant přechází na epištolní stranu a modlí se tam potichu Communio. Po pozdravu uprosfřed oltáře k lidu: „Dominus vobiscum” a odpovědi choru zpívá celebrant na epišfolní straně: ,Postcommunio", po němž chor od-poví „Amen” (někdy zpívá celebrant dvě i fři Posteommunia). Po skončení těchto zpěvů, celebrant pozdravuje lid: „Dominus vobiscum” a chor odpovídá: ,Ef cum spiritu tuo", načež diakon na straně evangelní zpívá: „Ite missa esf” a jemu chor odpovídá: ,Deo grafias"; celebrant pak uděluje přítomnému lidu požehnání, přechází na stranu evangelní, kde čte potichu Evangelium sv. Jana (nepřipadá-li podle direkfáře na ten den jiné sv. Evangelium). Následuje-li po slavné mši svaté svátostné požehnání, děje se způsobem, jako při „Missa canfafa” s výjimkou, že diakon z tabernacula vyjme sám Sanctissimum a vystaví je na oltáři, načež všichni kněží adorují. Po verši „Tamtum ergo Sacramenfum” celebrant klade do kadidelnice kadidlo, znovu pokleká před Nejsvětější a při zpěvu ,Genitori, genitoque..." okuřuje Sancfissimum. Následuje zpěv celebranta „Panem de caelo...” a odpověď: ,Omne delectamentum in se habenfem", po modlitbě ,Deus, qui nobis sub Sacramento..." a odpovědi sboru: „Amen” udílí celebrant lidu požehnání Nejsvětější Svátostí. Když celebrant žehná lidu, subdiakon kleče na stupni oltářním, okuřuje Sanctissimum po dobu žehnání. Sestupuje pak zároveň s celebrantem na poslední stupeň oltáře, kde celebrant okuřuje naposledy monstranci s Nejsvětější Svátostí, diakon pak ukryje ji do tabernacula. Všechno duchovenstvo pokleká před oltářem, pokrývá hlavy birefy a odchází do sakrisfie, mezitím varhaník hraje posfludium. Zejména při „Missa sollemnis” je nutno, aby varhaník neb dirigent na kůru dávali dobrý pozor na obřadu oltáře konaný, aby byl bezpečný kontakt mezi oltářem a chorem. Je velmi trapné, když obřad -- vlastně ta která jeho část — není ještě skončena a varhany umlkají, někdy zase i po chvíli začínají znovu, aby vypinily mezeru mezi zpěvem a obřadem vzniklou. Také je nemístné, aby kněz u oltáře měl čekati s pokračováním obřadu jen proto, že varhaník nemůže ukončiti svoji mezihru? Něco jiného ovšem, když sbor na choru zpívá některou část mše sv. Ať je to už Introit, či Kyrie, Gloria, Graduale, Credo, Offertorium, Sanctus či Benedictus, Agnus Dei neb Communio. Není-li zpěv ukončen, musí i celebrant posečkati, nebot není dovoleno teksty zkracovati neb něco vy-pouštěti. Tu ovšem připadá řediteli kůru povinnost, aby vybíral takové skladby, které jsou skutečně pro obřad určeny, ne, takové, které jsou psány pro koncertní síň. Jsou mše, kde jen „amen” jest dvacetkráfe opakováno. To jsou namnoze velmi cenné hudební skladby, které však není možno zváti liturgickými, protože přednes jich samých vyžaduje někdy i hodiny času? Podrobnosti obřadu jsou uvedeny pod články „Mše svatá” a „Missa canfata”. Mše svatá za zemřelé. Každá mše svatá, kterýkoli den, může býti obětována za duše zemřelých. Přece však církev svatá ve svém liturgickém řádě stanovila zvláštní mši sv., ,Pequiem" zvanou, která bývá sloužena podle zvláštních liturgických předpisů, a jest obětována za duše zemřelých. Tato mše svatá nemůže býti sloužena v ne- 55 | ||||
|