|
| ||||
| ||||
|
děle a velké církevní svátky. Jediné apoštolská stolice může dáti zvláštní svalení, aby o svátku významnější hodnoty směla býti obětována mše svatá zádušní. (Tak tomu na př. na Král. Vyšehradě, kde obdrželi svolení od Sv. Stolice, že na úmrtní den Ant. Dvořáka — kdy se jinak slaví církevní svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba — může býti sloužena mše svatá „De Requiem".)
Při mši sv. zádušní projevuje se smutek nad ztrátou milé bytosti a bázeň před přísným soudem božím, ale utvrzuje se též víra v život věčný, která mír-ní náš zármutek a přivádí nás, abychom svými modlitbami byli nápomocni duším v očistci ke zmírnění dočasných muk. Obřadní roucha při mši sv. zádušní jsou černé barvy, kterážto barva v našich zemích jest výrazem smutku. Liturgie mše sv. „De Requiem” postrádá všeho, co jest výrazem radosti, ze-jména ,Gloria” a ,Creda". Ve stupňových modlitbách vynechává se „Žalm 42.”, poněvadž vyjadřuje sklíčenost kněze a lidu, kdežto při zádušní mši svaté máme míti na mysli utrpení a sklíčenost duší v očistci. Na počátku infroitu „Requiem aeternam dona eis, Domine, ef lux perpetua luceat eis” (odtud také název „Missa de Requiem”) nežehná kněz sebe znamením sv. kříže, nýbrž mešní knihu. Tím dává najevo, že požehnání žádá při-vlastniti duším v očistci. Po „Graduale” následuje sekvence ,Dies irae", kteráž básnickými slovy líčí děj posledního soudu. Kněz nelíbá po sv. Evangeliu mešní knihu, nebol tento úkon značí projev radosti. Při obětování kněz nežehná vody, jako se děje při mši svaté, nebof voda, kterou přilévá do kalichu k vínu, značí věřící na zemi žijící, při této mši svaté však všechny myšlenky jsou obráceny k duším v očistci. Při slovech ,Agnus Dei, qui tollis peccata mundi" nebij° se kněz v prsa na znamení, že při této mši svaté nežádá pokoje pro sebe, nýbrž pro duše v očistci. Také nekončí slovy: ,miserere nobis", nýbrž po dvakráfe „dona eis requiem”, po třetí přidává: „dona eis requiem sempiternam?” (uděl jim pokoje, uděl jim pokoje věčného?). „Ite, missa est” při mši sv. zádušní odpadá a místo těchto slov říká kněz ,Requiescant in pacei" (Protože za starých dob věřící po mši sv. zůstali v kostele, aby byli přítomni také jiným pobožnostem, které se potom konaly za zemřelé.) Kněz při mši sv. zádušní nežehná lidu, protože všechny milosti a užitky zádušní mše svaté jsou výhradně určeny duším v očistci. Missa cantata pro defunctis. Slouží-li kněz mši sv. za zemřelé (Missa de Requiem), jest oděn na znamení smutku v ornát barvy černé. Je-li více kněží u oltáře, mají všichni černá obřad-ní roucha (biskup nebo kněz, mající právo pontifikálií, má bílou mitru). Missa pro defunctis již svou povahou vyžaduje, aby i zpěv a hra varhan byly přizpůsobeny výrazu smutku při posvátném obřadu. Církev svatá zakazuje proto při zádušní mši svaté hru na varhany. Varhaník nesmí hráti praeludium, ani postludium (při příchodu a odchodu kněze), nesmí ani mezi jednotlivými částmi mše svaté hráti interludia. Dovoleno jest jediné doprovázeti zpěv sboru podle zásady: ,Silent organa, cum silent cantus" -- nehraje se, když se nezpívá. Doporučuje se i chorální „Requiem” zpívati bez průvodu varhan. Právě tak jako při každé mši svaté, tak i při „Requiem” musí býti zpívány, neb alespoň recitovány všechny předepsané části mešní, a to v jazyku latinském. Ne-ní dovoleno teksty zkracovati, neb jednotlivé verše vynechávati (S. R. C. dne 27. II. 1847); podle rozhodnutí Posvátné kongregace ritu ze dne 11. září 1847 není-li sbor schopen zazpívati celý předepsaný tekst podle „Graduale Romanum”, nemůže býti zpívané mši sv. zádušní? (Pokračování.) 56 | ||||
|