|
| ||||
| ||||
|
podrohněji promluviti, oceniti její význam v národní kultuře, zkoumati její stav dnešní a dáti jí pravé místo v našich chrámech.
Srovnejme ji nejprve s naší písní světskou, protože je jí velmi blízká. V době národního romantismu vábily světské písně řady sběratelů. Proto je máme trvale a snad již úpině zapsány v četných sbírkách a sbornících podle ze-mí, nářečí, ba i měst. Pro studium zřízen již před válkou „Státní ústav pro studium národní písně”. Pro světskou píseň vykonáno mnoho. Známe prameny její původnosti a nepůvodnosti. Rozumíme, v čem jsou její přirozené i domnělé znaky národní. Její dějiny jsou ukončeny. Žije-li ještě v ústech lidu, zvláště na východě státu, i tu pohotovost a moderní metody sběratelů (K. Plicka, K Weis, J. Jindřich) zachránila její podzimní krásy pro nashromážděný již poklad. Tak se stala naše národní píseň světská součástí národní osvěty, zprvu probouzejíc, potom živíc národního ducha a jeho hudební rozvoj svým milým půvabem. Stále oživována v hojných zpracováních, v účelných úpravách osvěžila svérázně naši hudební výchovu, dostala se na koncerty velkých a malých měst, uplatňuje se ve školách. Udržovala se zpěvem zpaměti, a proto se ozývá v četných variantech, obměnách hudebních i slovních, nad nimiž se nikdo nepohoršuje. Je v tom kus zdravé tvůrčí hudebnosti, která přijatou píseň přetváří svými city i pěveckými schopnosti. Jen škola a sbory pěveckých spolků národní píseň typicky ustalují. Je to však v malém okruhu a nakrátce. Jak jinak je u písně chrámové. Dodnes nám chybí její dějiny, aby z legendárního hánosu husitství a česko-bratrství vykopán byl základ našeho zpěvu, píseň katolická. Je podložen mohutnými kvádry gregoriánského chorálu, u nás velmi vyspělé-ho a západnímu znení blízkého.3 Na něm staví česká katolická píseň svou krásu, zprvu překladem neb parafrasí (slovní anebo hudební), sylabickými tropami melismat (prvky písní mešních), posléze samostatnými kantilenami a hymnami, s bohatou formou básnickou. — Rozumná úvaha by ukázala, že husitská píseň ne-mohla vyrůsti v neklidu bouří přes noc. Užila katolické, již vyspělé písně, jejíž stopy však zmizely v ssutinách klášterů a svatyň. Proto se zdá, že teprve náboženskými bouřemi a ;zatlačením katolíků nastal rozkvět české písně. Jak svědčí kritická činnost Václava Šturma, jednoho z prvních českých členů Tovaryšstva Ježíšova, a jeho pronikavá recense bratrských kancianálů (v 16. století), katolíci se k svému duchovnímu majetku vždy hlásili. Dlouho shromaždovala písně pouze péče soukromá. Bohatí měšfané pořizovali chrámům psané a sličně zdobené kancionály. Vznikaly pozvolna, opíraly se o starší přístupné vzory, a protože byly určeny stálému používání, ustalovaly na dlouho formu písní. Užitek z nich byl zpravidla místní. Teprve knihtisk umožnil, aby se naše duchovní píseň rozšířila a upevnila mezi širokými vrstvami a stala se kulturní potřebou náboženskou. Tištěné kancionály, shrnujíce obyčejně cenné písně z kancionálů rukopisných, utvrzovaly na historicky starších pramenech a vzorech typické písně. Připomeňme si při tom, že naši předkové přistupovali k vydávání kancionálů velmi opatrně, starajíce se, aby převzatá píseň byla vzorná, bez kazů hudebních, bez vad jazykových. Tak až dodnes duchovní píseň je předmětem, s nímž tvůrci a vydavatelé nových zpěvníků pracují podle svých schopností, přetvářejíce jej k svému účelu tu dobře, tu nevhodně, ba škodlivě. Se zpěvníky vchází píseň do chrámu, aby ji celá obec věřících zpívala. Je tedy nutna jakási jednotnost ve zpěvu; zpěvník všemi užívaný je jí dobrou oporou. Při průvodech snad stačí udržovati jednotný zpěv přední zpěvák, předřikavač. V chrámu však má míti každý svůj zpěvník. Jen analfabet by se mohl vymlouvati, že umí vše zpaměti; jinak jen pohodlní a vlažní nechtějí dbáti správného textu a nápěvu. Dnes je stav české duchovní písně neutěšený. Nevěnujeme jí ani tolik pozornosti a péče, jaké se těšívala píseň světská. Tím větší odpovědnost leží na těch, 3 Viz A. Gastoué v Cyrilu 1921, str. 5, a jeho L'art grégorien, Paris 1920. 79 | ||||
|