|
| ||||
| ||||
|
kdož řídí chrámový zpěv. Svou vinou mohou škoditi kultuře národní i náboženské. Volbou zpěvníku, výběrem písní, jež zpívají, nebo nově zavádějí, péčí, jak je cvičí a zpívají: rozhodují na dlouho o budoucnosti posvátného zpěvu. Ne-může tedy zůstati chrámový zpěv, zahrnující i píseň lidovou, věcí soukromou. Kdo by si toho přál, zůstal by osamocen svou krátkozrakostí, vrtošivostí a snad vzdorovitostí. P. J. Štikar případně zdůraznil, že je to záležitost církevní kázně.4
Zmíněná anketa ukázala, že přibývá hlasů a přání, aby macešská péče o naši duchovní píseň byla nahrazena láskypinou a uvědomělou starostí. Všimněme si proto nejprve všeobecných i odjinud známých stesků ankety! Uvedu je ve zhuštěných větách: „Vrafine se k lidové písni? Odletěla od národa. — Zpěvnost a hudební výchova(1) upadají. — Zpívají jen starší. Menšiny v pohraničí, vystěhovalci posilují se zpěvem v mateřské řeči. — Varhaníci, ba někde ani duchovní správcové nedovedou(?) vzbuditi zájem o kostelní zpěv.” V ostatním však odpovídají čtenáři na otázku: „Proč nezpívají?” již určitěji: „Starší žárlí na mladé.5 — Snadno by se naučili písni zcela nové, ale nemohou zvyk Duti novým Textům. — Pochybuji nad úpravou textů. — Přepracování písní není šfastným činem. — Jest to urá2ka(1) skladeb našich předků, jestliže se písně upravují a mění. — Evangelíci mají jednotný kancionál a my tolik a růz--ny"ch zpěvníků. — Který je ten pravý? — Jak se shodneme? Shodnou-li se ve zpěvu Němci, proč ne my, Čechové?” Chápu ty stesky. Jsou to však i rozpaky, plynoucí částečně z neznalosti věci. Je v nich cítiti i tlak doby. — Minula idyla, kdy farníci nepřekročili za celý život meze své farnosti, a proto vystačili s písněmi svého kostelíka. Snadno je uměli zpaměti. Železnice a auta zkrátily, ba zrušily obávané vzdálenosti. Tak se každý z nás velmi často ocítá v různých krajích, v jiných diecésích za svým povoláním. Při takové pohyblivosti obyvatelstva je nerozumné a nepochopitelné, liší-li se naše duchovní píseň v blízkých a vzdálenějších osadách, v sousedních diecésích protichůdně. Měnlivost a libovůle u světských písní neškodná, je u chrámové písně závadou. Proto účastníci písňové ankety cítí škody, zaviněné neblahým rozdvojením a nerozhodností, která nedovede léčiti neposlušnost a roztříštěnost. Při cyrilometodějském jubileu r. 1863, na nějž naši otcové tak vroucně vzpomínají, protože zasáhlo celý národ, jsme propásli vhodnou dobu, abychom se ve zpěvu českých duchovních písní sjednotili. Zdálo se, že to způsobí krásný, dobře vypravený Svatojanský kancianál kanovníka Vinc. Bradáče. Marné jeho úsilí. Smekli jsme se s výšin do malosti a tak každá diecése, ba snad jednotlivé farnosti staraly se o vlastní zpěvník. Bohužel není statistiky, ani vědeckého rozboru, který by zhodnotil cesty a úspěchy těchto různých proudů v pěstování naší duchovní písně. Chci z vlastní zkušenosti vylíčiti, jak tomu bylo v diecési královéhradecké. Starý diecésní zpěvník (ještě švabachem tištěný) z r. 1847 byl předstižen „Kancionálem svatojanským”. Podle vypravování mé matky objevil se již v letech 60. ve školách. Lidové vydání Stýblovo přispělo k rozšíření jeho písní. Zatím vyšla v Hradci Králové modlitební kniha diecésní' „Chrám Ducha svatého” s malým sice oddílem zpěvním, avšak již tenkrát (na konci 19. stol.) určená k liturgické výchově věřících. Chápeme, že biskup Brynych, slavné paměti měl půdu připravenu, aby se odvážil vésti své stádce prudkou cestou vzhůru. Jeho diecésní knihas ,;Oltář" zahrnula v sobě katechismus v Brynychově koncepci, liturgický oddíl, zpěvník písní českých i zpěvů chorálních. Jemná úprava nápěvů i tex- Vzpomenutý článek, Katol. žena 1936. Již r. 1914 poukazuje v Cyrilu (str. 86) red. V. Chyba na umíněnost a konservativnost, které posv. zpěvu škodí. c Ani farnosti téhož v i k a r i á t u nemívají stejného zpěvníku, ač vzájemný styk je každodenní. 7 Název podle titulu diecésní katedrály. s Opět v titulním listu obraz katedrálního hlavního oltáře. 80 | ||||
|