|
| ||||
| ||||
|
tů, výbor písní a dobrý doprovod varhanní ukazovaly promyšlený plán. „Oltář” se neujal rázem, bez odporu a nesnází, ale zahájenou obnovu zdárně provedl.
Válka nahradila „Oltář”, že byl Brynychův, úředním katechismem, vzala s ním mládeži a dorostu výtečnou modlitební a liturgickou knihu, zbavila všecky společného zpěvníku (českého i liturgického, jehož jinde u nás neměli). Na místo rovnocenné náhrady otevřela se v diecési cesta k zlaté svobodě zpěvníkové, i ku lhostejnosti k modlitebním knihám. Počítejte jen? Biskup Brynych šfastně dal za 3—4 knihy jediný zhuštěný a jadrný svazek? — Mizí jeho „Oltář” a s ním 40 let činnosti očistné a průkopnické se neutralisuje a podkopává. — Že toto úsilí slavného biskupa oralo brázdy hluboké a tedy trvalejší, svědčí čilý ruch cyrilský v jeho diecési. Časté cyrilské sjezdy až do války ne-únavně řízené nezapomenutelným Dr. J. Mrštíkem, arciděkanem chrudimským, spolupředsedou O. J. C., staraly se o budoucnost, probouzely a vedly. Proto ve zmíněné přednášce r. 1913 jsem shrnul současná přání cyrilská závěrem: „Vítáme (chystaný) podnik O. J. C. shromážditi české duchovní písně v nový historický kancionál, jedinou platnou a vzornou knihu chval Božích."I Válka přehlušila toto volání, vzala cyrilské myšlence mnoho půdy, ale snah neudusila.11 Nezabránila, aby 3 vynikající hudebníci, dlouho v královéhradecké diecési působící, hudební historik, básník a skladatel (harmonisáfor) nepřipra_ vili za velkých obtíží v převratu vzorný katolický zpěvník, získavše pro něj i obě_ tavého nakladatele. Český kancionál profesorů Dra D. Orla, Vl. Hornova a V. Vosyky byl r. 1921 darem osvobozenému národu, aby z něho mohl „starou notou” zpívati díky Bohu za navrácenou svobodu. Odborníci jej přivítali s pochvalou. Msgre Boháč psal v Cyrilu 1921 na str. 35: „Dostává se nám díla epochálního, které teprve budoucnost ocení.” Msgre Miiller tamže na str. 81 zdůrazňuje: „Český kancionál má býti knihou pro praktickou potřebu a pro život."11 Proč tedy více než 15 let zápasí toto dílo o místo a uznání? Proč jen v ojedinělých krajích získalo na čas půdy, proč Č. K. zůstal nepochopen v diecési královéhradecké, z jejíž tradice vyrostl? I ona anketa dosvědčuje, že Č. K. svou dobu předstihl, a proto jsme jeho po-slání nepochopili a svou lhostejností cestu mu zatarasili. Dobře to předvídal ve své kritice Msgre Boháč: „Nutno požádati všecky ordinariáty (české i moravské), aby neudělovaly úchvaly žádnému zpěvníku, který by se od Č. K. lišil nápěvem neb textem, a,aby nebyly zaváděny nové písně bez schválení. Jinak by za několik let nastal takový chaos v písních, jak byl v posledních letech (do r. 1921) a obrovská práce a oběti přinesené v Č. K. byly by nadarmo.” Zdá se, že vše vskutku byla nadarmo. Ačkoliv Č. K. vyrostl z diecésní tradice, z cyrilské teorie a praxe, přece tolik žádoucí jednoty ve zpěvu nedocílil. Zkoumejme nestranně příčiny, jak je o nich zmínka v anketě, ale i jinde. Širokým vrstvám jsou kamenem úrazu změny a přepracování Textů v nových zpěvnících. Lid přikládá slovům písně více důležitosti, než si myslíme. Melodií jsme k písni vábeni; zalíbí-li se nám, ihned se pídíme po slovech. Malé variace nápěvu nám nevadí. Změny slov nás však zprvu matou, potom odpuzují. Píseň nepoznáváme. -- Ještě je hůře, svlékneme-li slova z nápěvu jednoho a navleče_ me na nápěv jiné známé písně. Ředitel Josef Kuhnl°- poukazuje na slova koledy „Slyšte, slyšte”, která jsou v Č. K. podložena nápěvu oblíbené koledy: „Jak jsi krásné”. Uvažuje o takové eskamotáži slov, Kuhn vybízí žertovně, abychom zpívali: „Jako dítky k Otci svému” nápěvem oblíbené „Baže před Tvou velebností” a krásnou středověkou kantilénu: „Ó Maria, útočiště naše” prozpěvovali podle jásavé empirové: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe.” Je přirozenější a historicky pravdivější netrhati od sebe původní nápěv a slova. 9 Cyril 1914, str. 126. 11 Sám jsem na frontě psal své úvahy: Preludia. Kadence do Cyrila, 1916. 11 Cyril 1921, str. 35. 12 Cyril 1922, str. 81. 81 | ||||
|