|
| ||||
| ||||
|
Nezasvěcence popuzují však i přepracovaná slova starších a známých písní. Je těžkým úkolem básníku upraviti kostrbatost,a metrickou nejasnost starých písní podle zásad přízvučnost!. Pokud se to stane nepatrným přehazováním slůvek,13 zvykneme novotě, ale zarazí nás změny celých veršů. Text ztrácí na původnosti, bortí se, až mizí nepoznán.
Jistě je nutné uplatniti zdravou přízvučnost a dbáti souhlasu metriky básně s metrikou hudební, rytmem bohatě obměňovanou. Opatrnost však rozumně žádá, aby se co nejméně sahalo na písně, jež zdomácněly (znárodněly) a po několik pokolení se užívají, — LI písní neznámých, !nových nebo dlouho neužívaných, a fím zapomenutých pozná změny jen odborník, ostatní se s nimi spřátelí a novým slovům se naučí. Někteří citlivější nedůvěřovali Č. K. pro t. zv. historické poznámky. Bývalo by velmi prospěšné vynechati lichotivé údaje o pramenech českobratrských a j. a hrdě uplatniti a vyzvednouti katolickou tradici. Jak jsem vpřcdu připomněl, nepotřebujeme písní těch srdcí, jež s námi necítila. Jen pátrati po katolických skvostech i baroka? Lidová píseň jeho, světská i chrámová, nevyrostly z temna, ale z obrozeného cítění, oproštěného od luterské ledovosti. Ve zpěvnících se neubráníme změnám a výběru v písních, proto je třeba za-plašiti nedúvěru k nim. Lze toho docíliti různě. Především musíme (zvláště vedoucím) zdůrazniti, že jsme při sestavování po-užili všech přístupných pramenů a dbali jejich znění v úpravách. Jsou tedy historické poznámky v Č. K. oprávněné, velmi vítané a důležité. Msgre Múllerl' s pochvalou se o nich zmiňuje, ale dodává: „Bylo by si přáti co nejvroucněji, aby při té příčině vykonaná práce sběratelská nezůstala naší hudební veřejnosti utajena, a aby na tomto poli bylo pracováno dále.” „Má-li nám býti poklad naší duchovní písně zachován,” dovozuje dále, „je nevyhnutelně tře-ba systematického Soupisu české duchovní písně`.” (Pokračování.) 13 V lidové písni bývají slůvka jednoslabičná, před delším slovem p ř í z v u č n á, podle a n a-1 o g i e s předložkami. Příkladů tisíce. 14 Nikdo se již nepohoršuje nad špatnou, nečeskou deklamací v prvních operách Smetanových. je v nich historie českého zpěvu. 15 Viz Cyril 1921, str. 81. Jaroslav Dušek: Cyrilské Jednoty a liturgie. (část další.) Zpívané části při mši sv. „Requiem” jsou: Introit a Kyrie (Gloria není), Graduale, Tractus a Sequenfia (Credo není), Offertorium, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei a Communio. Introit. „Requiem aeternam dona eis, Domine” -- nemá „Gloria Pafri”, po žalmovém verši opakuje se antifona „Requiem aeternam”, a hned následuje „Kyrie eleison”. Po Epištole zpívá chor Graduale „Requiem aeternam”, načež následuje Gractus: ,Absolve, Domine, animas omnium fidelium defunetorum..." a po něm Sequenfia. ,Dies irae, dies illa...". Zvláště zde nutno důrazně upozorniti, že musí býti zpívány, neb alespoň recitovány všechny sloky? Zpívá-li chor skladby homofonní, jest na řediteli choru, aby používal takových skladeb, které obsahují úpiný předepsaný feksf. Kněz zpívá sv. Evangelium a po něm pozdrav ,Dominus vobiscum" s odpovědí choru. Poté chor zpívá O f f ertorium: ,Domine, Jesu Christe, Rex gloriae.. ". Na konci pak opakuje se verš ,Quam olim Abrahae...". Následuje „Prae f atio De f unctorum”, po níž chor zpívá „Sanctus”. Po Proměňování pokračuje chor: ,Beirnedictus, qui venit...", načež následuje „Pater noster”. Když kněz zazpíval „Pax Domini sit semper vobiscum”, odpoví chor ,Et cum spiritu tuo" a počne zpívati „Ágnus Deí ". Zde pak při mši svaté zádušní, místo slov ,miserere nobis" zpívá po dvakráte „dona eis requiem”, při třetím „dona eis requiem sempiternam”. Když kněz přijal Tělo Páně a Nejsv. Krev, zpívá chor Communio „Lux aeterna luceaf eis, Domin...”. 82 | ||||
|