|
| ||||
| ||||
|
jen s následujícím v kvintový podatus. Zajímavý proces se stal s melodií verše Pascha nostrum.
Melodie původně autenticky mixolydická byla, jak srovnání ukazuje, trans-ponována o kvintu níže a tím uvedena do rozlohy plagální. Aby sestup od vysokého alleluia nebyl příliš náhlý, byl počátek nápěvu při slavě Pascha snížen pouze o tercii. Konec melodie, z níž vynechána závěrečná neuma způsobem obvyklým v knihách cisterciáckého řádu, nevrací se však k původní tónic,., nýbrž zůstává od ní vzdálen o celou kvintu. Nápěv zůstal stejný pa transposici, bylo-li to míněno všude jako b mole, aě není vyloučeno, že zůstalo se při b durum. Tak by se dalo vysvětlit snad odstranění f z první slabiky immolatus k vůli nepřímému tritonu f h. Poslední tón druhého kliniaku h při tomtéž slově mohl býti stažen se sfrafikem c ,a prodloužení mohlo dodatečně být odstraněno pozdě-ji, pak teprve byl snad zpěv opsán do našeho rukopisu. E na vrcholu melismafu je patrně písařská chyba, nebot' týž výraz je opakován s d. Vynechané části melodie jsou na příkladu patrny. Vynechání porrectových útvarů s po-datem subpunkfním způsobilo, že část melodie tyto útvary předcházející (--tus) se s následujícím klimakem, když je v něm re zaměněno v mi, ztotožnila. Ve mši nyní opakoval chor allelufa, ale rukopis nemá o tom zmínky. Také premonstrátské officium velikonoční, v němž je tento zpěv dosud praktikován, ne-opakuje alleluía na tomto místě. V rukopisu je do téže osnovy vepsána hned zkratka V pro nový verš, který také následuje. V obecné římské liturgii se už tento verš nevyskytuje: pro srovnání nápěvu rukopisu s nápěvem fradicionálním poslouží nám Graduale Praemonstratense.12 E - pu - le - - - mur in a - zy - mis sin - ce - ri - ta - tis E - pu-le mur in a - zy - mis sin - ce - ri - ta - tis I et ve - ri - ta - tis. et ve - ri - ta - tis, al - le - lu - ia. Vidíme, že i tento verš je transponován na spodní kvintu. Ale melodie nezůstává celá v této transposici, nýbrž vrací se obratně ponenáhlu do polohy původní, aby bylo dosaženo řádného rnodálního závěru. Počínajíc torkulem t vystoupí transposice nenápadně o stupeň výše, takže další část zpěvu pohybuje se jeno kvartu níže, než originál tradicionální. Předpokládáme-li v dřívější části b mole, poloha půltónů se novou transposicí nezměnila, nebof semitonium a-hes je jen zaměněna v h-c. Poměr ostatních intervalů se nezměnil, běžíf o tu-též transposici celého dalšího úseku melodie. Až klivis původně semiditonální na konci zpěvu $ (d-h) změnil se ve velkou terci (a-f), ale jen k dobru melodie: právě tímto intervalem byl karakterisován modus závěru (f - mixolydická septima), jehož jubilus je zkrácen. Pod tento jubilus je podepsán text alleluía, tím bylo ušefřeno závěrečné opakování dlouhého úvodního alleluio. I tento krok byl dosti štastný, nebot melodie, pod níž je alleluia podepsáno, je jakýsi variant allelujatického introitového závěru osmého, resp. sedmého modu (srovnej kanec antifany Vidí aq,uam). 22 Vydáno v Římě 1908. 98 | ||||
|