|
| ||||
| ||||
|
Naskýtá se nyní otázka, proč byly asi oba verše transponovány. Nemohl zde rozhodovat veliký rozsah všech melodií, které tvoří formově jeden celek, vždyti rozsah nebyl Transposicí nikterak zmírněn (původně F-a, nyní Ga) a absolutní výška při chorálu není nikdy předepsána. Vysvětlení poskytne liturgická prak~ se. Allelujatický zpěv byl přednášen responsorně, t. j. sfřídal se v něm solistacantor se sborem. Nejprve zazpíval kantor alleluia, a chor totéž opakoval, pak zpíval kantor verše, a po každém z nich opakoval chor alleluia.2j Není ovšem jista, zda i v našem případě, kdy se jedná o úpadek gregoriánského zpěvu, byly zpěvy tímto středověkým způsobem provozovány - ba okolnost, že text závěrečného alleluia je podložen pod jubilus verše Epulemur, svědčila by proti to-mu ale aspoň tolik můžeme předpokládati, že zpěvy byly provozovány sfřídavě. Hlasy pak, které se střídaly, nebyly co do rozsahu téhož druhu: vyššímu hlasu odpovídal hlas nižší, a pro ten byly zpěvy transponovány.
Poslední notovaný zpěv těchto nešpor i celého rukopisu je responsorium Christus resurgens, zde nazvané anfifo,nou. Melodie je bohatší variant nápěvu v solesmeském Processionálu (odtud responsorium otištěno i v dodatku vatikánské-ho antifonálu). Pozoruhodnější je jen to, že se zde uplatňuje spíše spodní tón semitonia si-ut, změněný v b mole (tak při quomodo, lapidis, aut resurgentem), ale při slově iam vystupuje nápěv až k c. tilvodní část responsoria sahá až po domínabitur, kdežto část quod enim mortuus est peccato atd., jak je v monastickém Procesionálu, v rukopisu chybí. Repefenda Quod enim (!) vívit je teprve po verši Dícant nunc Judaei - zde se tedy setkáváme opět s tendencí: nic ve zpěvu neopakovat, jako jsme to viděli při allelujatických verších. iIvodní Kyrie a závěrečné Be.nedicamus Domino a Llegirna caelí nejsou na tomto místě ,notovány. Osmi nepopsanými, ale linkovanými listy rukopis končí. S popisem žďárského antifonáře jsme u konce, nyní bychom ještě měli odp~ovědět na -otázku, kdo, kdy ia jak ho používal. Nápis na titulní straně nás poučí, že kniha náležela Janu Záblotnému, který byl varhaníkem, a bezpochyby i kantorem města Žďáru. O jeho osobnosti nepodařilo se nic bližšího zjistit. Antifonář opsal si patrně sám pro praktickou potřebu, jak jsme během popisu knihy poznali — a to r. 1631. Téhož roku děje se zmínka o posledním známém duchovním správci chrámu, který byl světským knězem, je to farář Petr Rumer, kdežto od obnovení žďárského cisterciáckého kláštera r. 1638 byli na městskou faru dosazováni výhradně členové řádu. Další po-drobnost na knize poznamenaná je, že byl rukopis r. 1661 koupen pro kostel., Tehdy však sotva z něho bylo zpíváno, nebot neodpovídá monastickému ritu cisterciáckému. Snad byl zakoupen už jen jako památka. Tehdy spravoval měsfskou faru konventuál P. Bartoloměj Sartorius, bylo to za opata žďárského Hilgera Burghofa. Na tolik by nám přispěla topografie Volného,='} jinak podle sdělení nynějšího faráře Města Žďáru, vdp. P. Rudolfa Svobody, nezachovalo se nic, co by nám věci blíže osvětlilo. V památkách žďárských, které jsou uloženy v zemském archivu moravském v Brně, nenašel jsem zmínky ani o Záblofném, ani o antifonáři. Ve Žďáře bylo už v 15. věku literátské bratrstvo, jež se udrželo dodnes." Záblotný byl asi jeho členem. Podle chybné latiny v rukopisu můžeme usuzovat, že neměl vyššího vzdělání. Tak 'na str. 88 jsou chyby: Dominica pos Pascha, Dicite inatianibus, Commemoratio Dominiaa seaunda post pascha et ~ne Do-míní. V officiu defunctorum čteme: ,Sacerdos canunt Veníte exultemus, a zná-mé Requiescant in pacem. Že bylo z rukopisu skutečně zpíváno, dokazují i přípisky na četných místech. V nešporách Bílé soboty napsána před Vespere autem poznámka „,Sacerdos crnt.”, v nešporách Božího Těla opravován tužkou text, v mafutinu vánočním připsán opomenutý počátek hymnu Christe Redeniptor omnium. I v dodatcích najdeme podobné stopy. Nad třetím traktem Bílé soboty napsáno: ,hic cantatux" 23 P. Wagner, Einfiihrung in die gregorianischen Melodiien I. (3. vyd.) str. 95. 4 P. Gr. Wolný. Kirchliche Topagraphie von M ihren, str. 397 a 421. 25 E. Konrád, Dějiny staročeského zpěvu II., str. 155, 380, 459. 99 | ||||
|