|
| ||||
| ||||
|
Ty starší, vyrůstající z kořenů české gotiky, rozkvétají pod milostným sluncem liturgie a jejího chorálu svafořehořského. V tom je jejich sláva, krása a cena. Po dobách náboženského bloudění nastává katolická renesance a sní nový zvroucnělý náboženský život, opírající se znovu a pevně o životodárný článek víry o obcování svatých.
České katolické baroko v nových svatyních rozvíjí nové umění výtvarné a piní je bohatým citovým prouděním v lidových pobožnostech mimoliturgických, jehož vnějším výrazem jsou pouti k milostným místům. Lidová píseň naše z té do-by je této náboženské obrody odleskem, který se prudce odráží od kalvínsky luteránského chladu a osvícenské temnoty. Až dodnes trvají tyto 2 výrazné typy mezi našimi písněmi. Nepodceňujme žádného z nich, ale dejme jim místo patřičné. Staré, jadrné písně gregoriánského typu jsou určeny odedávna liturgii. Jsou to převážnou věfšinou písně mešní. Církev vidouc, jak se probouzí kulturní život evropských národů, zmenšuje se znalost latiny a roste vzdělanost nejširších vrstev, určila lřdové písni mešní, aby za doprovodu varhan zněla při tiché mší svaté ve farním kostele. Tam působí její síla výchovná, pomáhajíc všem zpívajícím, aby platně a zbožně se účastnili nejsvětější oběti. LIž z toho vidíme, j,ak opatrně musíme vybírati z písňového pokladu, abychom se i písní k liturgii úžeji přivinuli. S liturgickou výchovou lidu souvisí tedy i správně orientovaný lidový zpěv při tichých mších svatých. Nesmíme však se klamati běžným názorem, že česká píseň může se zpívati při oficielní liturgii, čili zpívané mši svaté. Katolická píseň lidová u žádného z národů není a nemůže ani po historické pravdě býti zpěvem liturgickém. K liturgické službě povolán je od staletí zpěv v starodávném jazyku bohoslužebném (Latinském nebo sfaroslovanském). Liturgickým zpěvem v liturgickém jazyku projevujeme, že jsme údy jedné, svaté, nerozdělené, všeobecné (katolické) a apoštolské Církve. Lidová píseň, zvláště ta mladší, má však svobodné pole rozvinouti se mimo liturgii, při lidových a soukromých pobožnostech, a zvláště o poutních průvodech. Vysvítá z toho, že by bylo žádoucí, aby aspon mešní a liturgické písně české byly všude co nejjednofnější, zatím co ve skupině ostatních by byla možna větší rozmanitost a někde i různost. Rozhodujícím činitelem bude, chceme-li uplatniti co nejvíce sociální vliv společného jednotného zpěvu, jímž se srovnáváme a sjednocujeme v Boží službě. Tu bychom mohli v horlivosti zablouditi, domnívajíce se s evangelíky, že je v lidovém zpěvu (a u nich též v kázání) podstata bohoslužby. Dejme jen svou duchovní píseň na správné místo, a ona spiní poslání nejen náboženské a sociální, ale také pěvecké. Poslání pěvecké vykonává silou, zpěvu a hudbě vlastní, probouzejíc city, zušlechtujíc vkus, zjemňujíc i otupený sluch, zlepšujíc pěveckou dovednost celé farní obce. Protože se lidová píseň zpívává pravidelně každou neděli, s repertoirem zvolna se měnícím, je foto působení její silnější a trvalejší. Odpovědnost vedoucích se opět zjevuje přísněji. Obecná obliba, sladká melodie s příliš ostrou rytmikou, pietisticko změkčilá slova, lehoučký (prázdný) doprovod varhanní nestačí tu za důvod, aby píseň byla hodna působiti v chrámu. Zavedeme-li ta-kovou, maříme účinky těch dobrých písní. Nejblahodárněji působí na nás právě náš staročeský zpěv, že se jím pozvolna připravujeme povznésti se na perutích zpěvu až k nejvyšším vrcholkům pěveckého umění liturgického. Katolická Církev tvoříc toto umění, založila jena pevné skále živé víry a hluboké pokory. Její zpěvy nejsou ani pro požitek posluchačů, ani pro rozmarnou ješitnost zpěváků. Jako není její liturgie náladovou vzpomínkou, nýbrž skutečným obnovením svatých tajemství Vykoupení, tak ani posvátný zpěv, k liturgii čili zpívané bohoslužbě veřejné určený, netryská z chvilkového citu, al: z pramenů milosti. Proto je v něm pravá hierarchie krásy a tolik stupňů pevěc. umění 11 21 O. A. Tichý v čl. o Stravinském (L. Listy, březen 1937) zdůrazňuje, že jen návrat k hudební tradici katolické Církve obnoví světskou hudbu. 102 | ||||
|