|
| ||||
| ||||
|
dobře ve městech uplatnili. — S hudebním vzděláním musí však ředitel kůru spojovati věřící srdce, jež všecko jeho i veřejné působení prozařuje.
Vždyf nemá v katolickém chrámu úlohu pouze hudební. Oltář - kůr s varhanami, jak podivuhodná ohniska, z nichž tajemnými popudy se rozechvívá život ve chrámu. Před stoletími, když ještě zpěváci stávali před oltářem, splývala v jeden střed. Ale i ted podle zákona eliptické klenby paprsek, vyšlý z jedno-ho ohniska, s odrazem se vrací do druhého. Bohatý život, sálající ze živého Slunce oltářní Kalvarie, probouzí svým chvěním život v druhém ohnisku, ve sboru 10kolo varhan. Zpěv z liturgie zrozený aod ní posvěcovaný letí s kůru k oltáři, odraziv se jemným dotekem od srdcí věřících v lodi chrámové. Lid, účastný při liturgii, je uprostřed, a proto je schopen ve svou duši zachytiti všecko bohatství, jež tryská z obou studnic. Necháme jej v bezradnosti a ne-uvědomení? Zůstane jen divákem a cizincem? Liturgické a cyrilské hnutí odedávna, věrně, podle přání papeže Pia X., svaté paměti, snaží se vrátiti lidu novou radost z vnitřního života Církve činnou účastí pří líturgií. Slyšeli jsme o tom v našich úvahách, jak se lidovou písní duchovní otvírá všem a všude cesta k pěvecké službě liturgické, jak se tím sjednocuje celá farní obec, včleňujíc se v živé společenství Církve, hlásající mezi všemi národy Boží chválu na okruhu zemském.'' Líd v lodi chrámové musí míti tedy svého kormidelníka a k~apítán,a. Jen tak naše stesky a tužby, posvátný zpěv zahrnující, se dočkají lepších časů. Farní obec zpívající musí býti svěřena obezřetnému kormidelníku řediteli kůru a všichni musí poslušně a oddaně dbáti. napomenutí a rozkazů kapitána lodi — faráře osady. Končíme své úvahy, do nichž bylo sneseno se všech stran vše, i známé zkušenosti odjinud, jen aby otázka lidové duchovní písně se nezdála ani malichernou, ani bezvýznamnou věcí, o které si každý může mysliti, co chce, a s ní libovolně nakládati, nýbrž, aby byla postavena na své pravé místo. Tu se nakonec vynořuje opět obdoba s písní světskou, chceme-li postihnou-ti, jaký psychologický vztah má lid zpívající k naší duchovní písni. Je to jaksi odpověd na otázku: „Proč nezpívají?” Naše světská píseň národní je odleskem dávné, vadnoucí už idyly života rolnického a městského, v citovém proudění jedním z květů poctivého názoru křesfanského. Dnešní člověk vesnický i městský, ohlušený chvatem a ledovostí života, spěchá za rozptýlením, najde však v kinech, filmech, trampství jen jed, který otravuje zženštilostí, zhýralostí a touhou po přepychu a požitcích. Národní píseň je tomuto cítění daleka, zůstane nepochopena,->'' zatím co zobchadnělá odrhovačka z velkých měst na venkov šířená (šlágr) lapá hlasy a srdce. Z národních jsou vzaty na milost jen veselejší pochodové nebo pijácké. Národní píseň světská stává se jen hudebně literárním předmětem, jejž fřeba studovati a využíti k hudební výchově. Přestane se zpívati? Píseň však je drahokamem, v němž vykrystalovaly nesmrtelné city našich předků; je v nich tvrdost jejich víry, v nich blýskají jejich křesfanské naděje, v struktuře jejich je nejpevnějším tmelem láska k Bohu a Kristu. Jsme dědici jejich víry, naše jsou i jejich křesfanské ctnosti, v duchovní písni po 1000 letech zní k nám v jejich hlasu záchvěvy těch srdcí, z nichž do našich vtekla jejich krev. Zpívajíce svou starou českou píseň, cítíme se tak blízcí svým otcům a s nimi Bohu, který nám v předcích našich žehnal. Tu není rozporu v cítění, duchovní píseň svými hodnotami uměleckými i náboženskými ne-zestárla, ale zpěvem stále omládá, sílí a svou staletou silou opět působí. Nezpíváme-li naše duchovní písně, pak jsme nakaženi světem a jeho lenivostí, sobeckostí, sentimentálností. Sahajíce po cizích písních, opouštíme drahocenný poklad písní našich. - - Je-li katolická aktivita dnes již náboženskou povinno-stí, pafří k ní i ~aktívita pěvecká. 25 § 5. Apošt. konstituce Pia XI. (Editio Cyril.). 26 Viz články o dnešní písni v časopise Tempo 1937. 104 | ||||
|