|
| ||||
| ||||
|
rodem Říman, pěstoval styky, a kdo měl pro jeho přísného, ale neobyčejně hlubokého ducha u nás nejvíc porozumění.
Dále uslyšíme sborovou skladbu asi z roku 1728, offertorium Černohorského, na svátek sv. Štěpána, ve formě fugy. Fugou nazýváme skladbu, kde se určité thema ozývá postupně ve všech hlasech podle stanovených pravidel. Tímto hlav-ním thematem jest zde thema světce a v dlouhých notách, jako kdyby bylo vytesáno ze žuly. K němu se ihned druží thema druhé, skákavé, znázorňující vrhání kamenů, zprvu s jedné, potom (v převratu) s opačné strany. Třetím thematem jest zpodoben hluk davu. Těchto tří themat je využito ve skladbě tou měrou, že nQní místa, aby se re-ozývalo alespoň jedno z nich. Na chvíli jako by útočníkům byl došel dech, ale ihned se zase vzchopili a ještě silněji útočí. Tělo světcovo konečně klesá pod deštěm kamenů, ale nad zběsilým davem vznáší se duše mučedníkova k nebi. Ta-to apotheosa je vyjádřena roztažením hlavního thematu v nejvyšším hlase do dvojnásobné délky. Co zde Černohorský vytvořil v hudbě, podobá se, co do síly a naturalismu, některému obrazu malíře Rubense. K osobě skladatelově dodáváme, že Páter Bohuslav Černohorský byl minoritou české provincie, roku 1723 ve Vratislavi na magistra hudby promovaný. Ve svém domovském klášteře u sv, Jakuba v Praze zdržoval se jen velmi málo, byl totiž čtyřikrát v Italii, a zemřel na cestě domů ve Štyrském Hradci. K této ukázce stylu polyfonního ve sboru pojí se Zelenkova postní arie, rov-něž na polyfonii vybudovaná. Zde se 3 sólisti (zpěv, hoboj a viola) svorně dělí o přednes themat, jež způsobem obdivuhodným do sebe zapadají a se střídají. Skladba není jen papírová, naopak dýše hlubokým citem a zbožností. Vždyť ale také její autor pafřil mezi nejlepší skladatele I. poloviny XVIII. století a těšil se takové oblibě u svého příznivce, saskopolského krále Augusta Silného v Drážďanech, že tento úzkostlivě střežil Zelenkovy skladby. Naše arie ale mezi nimi nebyla, snad vznikla za některého pobytu Zelenkova v Praze; zachovala se v jediném exempláři na Mělníce. Dotyčný opis si pořídil svatomartinský kantor Šimon Brixy, otec Františka Brixyho, v únoru 1729 a zapůjčil jej svému příbuznému Janu Josefu Briximu, varhaníku na Mělníce. Jako Zelenka, tak i Josef Antonín Plánřcký pafří mezi emigranty, oba opustili svou vlast ne sice pro víru, ale pro lepší zaopatření. Nevíme přesně, proč Planický zanechal pěkného místa precepfora u dětí hraběnky Černínové-Lažanské na zámku rnaněfínském, ale na dvoře biskupů freisinských se mu dařilo dobře a dosáhl velké vážnosti. V roce 1723 vydal tiskem 12 arií pod názvem ,Opella ecclesiastica". Výtisk jsem nalezl ve zbytcích hudebnin kostela sv. Mikuláše v Praze a odevzdal jej Národnímu museu. Z této sbírky je vzata arie, kterou, dnes uslyšíme. V ariích Planického není více onoho bohatého proplétání hlasů; jako u Zelenky, nýbrž jsou homofonní. Také jest zde již dvojice, recitativ --arie, kdežto Zelenka vložil recitativ do středu. Tyto pohnuté recitativy kontrastují s klidnými ariemi, arie pak jsou třídílné, nechávají totiž po sfřední větě opa-kovati začátek. Tato forma, tak zvaná ,dacapo arie", stává se pro celé XVIII. století typickou. Nalézáme ji Také v dalším čísle, v arii' o velebné svátosti ~od Baltaz~ara Willi cztse. Tato vyšla ve sbírce, vydané tiskem v Hradci Králové u Tibelia rovněž v roce 1723, pod názvem ,Lieblicher Ehrenklang". Výtisk se zachoval v jediném exempláři Lobkowiczké knihovny v Roudnici, odkud byl se svolením majitele mnou sparfován. — Dílo jest věnováno hraběnce Terezii Paarové, rozené Sternbergové, a autor ji nazývá svou patronkou, sebe pak jejím služebníkem, z čehož soudíme, že byl Willicus snad hudebníkem v domácí kapele šternberské. Arie je psána pro soprán a sólové violoncello. Tato kombinace jest velmi vzácná, známe ji jen v této arii a v jedné od Černohorského. Violoncellový part ne-má zde se zpěvem společných motivů, nýbrž figuruje spíš fundamentální bas, ale tam, kde nastupuje hlas, nepausuje, nýbrž pokračuje dál a doprovází hop mofonně. Arie bude provedena dnes ponejprv. H~om-ofonie konnečně úpině zvítězila a vytvořila v instrumentální skladbě novou formu, symfonii. Takovou symfonii uslyšíme zde z pera Frant. Xav. Brixy-- 106 | ||||
|