|
| ||||
| ||||
|
ho; Tvořila prý introdukci k oratcriu ,Depositio de cruce", myšlenkově nemá ale s dějem oratoria naprosto nic společného, a můžeme si ji proto představiti jako absolutní hudbu. Tíže starší barokn~ skladby zde úpině vymizela a ze symfonie září světlo, radost ze života a optimismus. V tomto a v jiném směru napovídá nám Brixy již o 20 let mladšího Mozarta, ba sám byl by českým Mozartem, kdy-by jako kapelník svatovítský nebyl se věnoval skoro výhradně jen skladbě církevní, resp. duchovní. Symfonii, kterou dnes uslyšíme, získal jsem letos opisem z kláštera Voršilek v Praze. Hraje se tedy zde dnes ponejprv po 160 letechl
S Brixym úzce spřízněn je P. LoheliusOehlschlaegel,premonstrát a chorregenf na Strahově, skladatel velice plodný a vedle Brixyho nejrozšířenější. I z jeho skladby uslyšíme hudební řeč, kterou známe z Mozarta a Haydna, jenže Lohel jest vážnější. Tím jsme podali ukázky církevní hudby z XVIII. století. Proti této hudbě umělé stojí ještě lidová píseň. V pohnutých dobách válečných XVII. staletí, kde ne-bylo ani prostředků, ani sil k provozování okázalé instrumentální hudby, musila bohoslužba namnoze se spokojiti alespoň s lidovou písní, a proto je tato doba na lidové písně tak bohatá. Ale skladatelé se ujali i této popelky a hleděli ji povznésti alespoň vícehlasou úpravou. Vzorné jsou v tom směru na př. obě Muziky Adama Michny, varhaníka jindřicthohradeckého. To vedlo naše hisforiografy k mylnému názoru, jako by v XVII. století vedle lidové písně nebylo u nás jiné církevní hudby. Michnova „mše svatováclavská” a Melzlova ,missa sancti Codefridi" (provedené rozhlasem) mohly již tento názor vyvrátit. Za-řazením lidové písně do našeho programu chceme i o této hudbě podati ukázku. Písně jsou v originálním čtyřhlase„ již úpině homofonní, jak pro lidovou hudbu nelze ani jinak předpokládati. Pozaruhodna je prostá, ale jadrná harmonie a rytmické zvláštnosti, pro XVII. století příznačné. Konečně myslím, že sebe obšírnější popis jakýchkoliv skladeb nemůže ještě vyvolati správnou představu o hudbě barokní, a proto poslech skladeb nyní mnou charakterisovaných bude jejich nejlepším znázorněním. Jaroslav Dušek: Cyrilské Jednoty a liturgie. (Část další.) Hromnioe — 2. února. In Festo Purificationis B. Mariae Virginis. O tomto svátku mariánském (duplex II. classis), třeba již není podle církev-nich předpisů účast lidu na bohoslužbě předepsána, světí Církev svatá svíce, jež potom rozžaty, jsou neseny v průvodu. Tyto posvěcené svíce jsou později rozžehovány včas bouřek a při jejich světle jsou konány modlitby, aby Bůh chránil majetek člověka od škod a za odvrácení bouří. Odtud také jejich název „hromničky”, a svátek tento jest zván JIromnice". Rozžatá svíce jest symbolem Krista. Jako hmota —čistý vosk — z něhož jest svíce vyrobena, jest utvořena z čistých a vonných květů panenskými včelami, tak i tělo Kristovo nevinné bylo utvořeno z panenské Matky Marie. Světlo pak těchto svěc značí Kristovo božské světlo, které se spojilo s jeho člověčenstv'm a jest rovněž symbolem světla jeho božské nauk-y. Při obřadu svěcení a při průvodu jsou celebrant a jemu přisluhující kněží oděni v roucha barvy fialové - na znamení kajícnosti -- bud v pluviál neb jen v albu a štolu. Po průvodu následuje mše svatá, při níž celebrant i přisluhující kněží oblékají roucha barvy bílé. Kněz s asistencí přistoupí k oltáři, kde svíce k posvěcení připraveny jsou uprostřed oltáře neb na kraji oltáře po epištalní straně. Nad svícemi, obrácen k oltáři, zpívá v tónu feriálním ,Dominus vobiscum", sbor edp.oví: „Et cum spiritu tuo.” Kněz: ,Oremus, Domine sancte Pater omnipofens, aeterne Deus, qui omnia ex nihilo creasti . per omnia sa.ecula saeculorum." Sbor: „Amen.” Kněz: pokračuje: ,Oremus. Omnipotens sempiferne Deus, qui hodierna die LInigeni 107 | ||||
|