|
| ||||
| ||||
|
Moor: Biblická píseň č. 2. (rukopis. novinka). — R. Kubánek: Salutaris hostia. — Dr. Jar. Mácha: Modlitba za vlast č. 2. (Ty Bože lásky.)
CIčinkují: Koncertní a ,operní pěvec V. Peške, u varhan hudeb. skladatel R. Kubánek ml. • Klavírní koncert Rudolfa Firkušného dne 14. října byl jako vždy novým a dalším překvapením pro pozorné a nadšené posluchače, kteří do nejzazších možností napinili Smetanovu síň. V pro-~ramu, věnovaném čtyřem nejvýznačnějším romantikům, byla zřetelně a plasticky charakterisa- vána melancholická snivost Chopinova v sonátě b-moll, noblesní brilantnost Lizstova v piece „Na břehu pramene`, svérázná lyrika Bedřicha Smetany v několika číslech „Snů” a vznícená citovost Schumannova v „Symfonických variacích”. Firkušný uplatnil dokonale jiskřivou techniku, oduševnělou uhlazenost a jemnou ducha-pinost; pojímá a interpretuje skladby svého repertoáru sice velmi osobitě — nejvíce ty Smetanovy — není tím však porušena, ba tím piněji vysvítá vnitřní logika jejich výstavby, slohová čistota a citový i mýšlenkový obsah. R. Š. Hovorna Na ukončení doby adventní otiskujeme z ,Národních listů” 11. prosince „hlas volajícího na (československé) poušti”, pod značkou Vezet a s nápisem Generace amusické: Jsou to především ty ročníky naší mládeže,které piní naše vyšší střední školy a asi i ty, které z nich přešly dílem do praktického života, dílem na školu vysokou. Jsou to generace, pro něž se stal sport důležitou složkou života, chráně je sice s jedné strany před životním pessimismem a před přecifHvělostí, uče je podnikavosti a jisté životní (uhosti, zvykaje je i na určitou askesi v životních požitcích in Venere et in narcoficis, ale otupuje je s druhé strany zřejmě vůči vše-mu, co staří Řekové postavili pod ochranu Mus, dcer Dia bouřenosného, Všimněme si dnes aspoň jednoho „musického” oboru, to jest zpěvu. Kdybyste se ptali funkcionářů našich zpěváckých kroužků, spolků a sborů, jaký je přítok pěveckého dorostu v jejich řady — uslyšeli byste odpovědi velmi zarmucující, že ten přítok je čím dále tím menší. Podařilo se sice v nové středoškolské reformě, která letošním rokem u-zavírá první turnus svého (rvání a „osvědčování se” — v uvozovkách, i chcete-li, bez nich — vymoci v prvních dvou společných třídách sfřední školy dvě hodiny pro zpěv relativně povinný, ale dále se pokročit nemohlo a zájem o brannost, diktovaný dobou, jistě v dohledné době ne-dovolí, aby se nových nějakých hodin) v týden-ním programu sfředoškolském využilo jinak, než pro brannou výchovu. Tato okolnost ve spojení se zájmem o sport a se zřejmým poklesem zájmu ,o vše, co má v sobě podstatu duchovosfi a nevýnosnosti, vedly k to-mu, že generaoe, vyznačené na začátku této úvahy, nevidí ve zpěvu to, co v něm viděly, ctily a pomáhaly realisovat generace starší. Je to silná ironie doby, že současně s hlásáním významu a schopnosti množství, davu, kolektiva, has-ne zájem o zpěv jakoo projev ukázněné, v službu vyšší ideje oddané davovosti. Nebof, mějme na paměti, že sborové zpívání — a v tuto formu se zájem o zpěv vtěluje vždy nejobecněji a nejpřísfupněji — je nejsnadnější způsob, jak při-poutat i průměrného jedince k zájmu c> umělecké dílo, jak mu usnadnit cestu k vniknutí v jeho stavbu a ke zdrojům jeho účinnosti. Hrát v amatérském ,orchestru, být malířem-amatérem, být ochotníkem není nikdy zjevem tak častým, jako- umět obstojně zpívat a ve sboru si zazpívat. Je-li pokládána právem akce tělo-cvičná za primární a nejbezprostřednější pra- jev lidské aktivity, pak schopnost si zazpívat, chut uplatnit ji ve zpívání sborovém, je hned za ní na druhém místě. Této akce se generace amúsické zříkají. Zbavují se tím příležitosti naučiti se ukáznění individua ve prospěch celku. — Nikde jinde se nedojde k takovému zmizení jedince v celku za zájmem vyšším, nadosobním;, než právě v projevu sborovém. Faotballová jedenáctka, sokolská prostná, abych uvedl nejpatrnější případy hromadnosti tělocvičné — konec konců přece jen vysunují jednotlivce na nápadné místa, usnadňujíce jak uniknutí, tak postřehnutí chyby v tělese sborovém se u-platní daleko důslednější individualisování; tu není ani pomyšlení na nějakou „individuální akci”. A ta jsme si ještě nevšimli všeho toho, co zpěv přináší každému' jednotlivci, onu možnost, aby se v něm roztavila, v novou nějakou látku se přepodstafnila současná niterná situace, aby všechno vnitřní napětí došlo svého výboje a tím pozbylo své osudové závažnosti. Tof ta nejzákladnější hygiena lidského nitra z doby vyššího už citového života, tof fysi~alogická funkce zpěvu, prokázaná od pradávna vznikem lidových zpěvů, jako bezprostř dních reakcí na tíživý niterný tlak. Svádí to ptáti se, jaký odtok a vyboj takového vysokého napětí pudového a citového si nacházejí ony amúsické generace? Hledají si aspoň nějakou jinou formu pro u-kojení Touhy utvořiti celek, ovládaný určitou chvíli jediným citem a jedinou vůlí? Zije v nich sen o tom utvořiti dav, který by neosobně a nados~abně, ve chvíli vypjaté z toku hodin běžných a všedních se oddal interpretaci něčeho, co- není každodenní, co je naopak sváteční, ne-obyčejné obsahem i účinností? Nezbavují se tak ony generace, které nic nevědí a nechtějí vědět o ceně náhoženskosti, čehosi, co by mohla být skoro pinoplatným equivalentem za to, co skýtalo náboženství dobám dávným, co by právě tak vedlo k věcem a hodnotám, prozrazujícím,' existenci čehosi vyššího, než je denní realita se všemi svými klamy a obtížemi? Není to trapný odvrat od světa hodnot abs-alutních, utvrzujících člověka v přesvědčení, že konec konců hmota není všechno? Nemělo by nám být takových generací srdečně líto? Nebylo by dobře, aby ty ostatní, více mé-ně >,musícké" generace se snažily přivést na svou stranu tu ztracenou dceru, generaci amusickou? Jak — to už je zase otázka jiná a obtížná. Ze ji bude nutnia řešit i za pomoci nové nějaké atmosféry doby, její citové a společenské struktury — o tam, myslím, není sporu. 116 | ||||
|