|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Časopis pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Československé republice ROČNÍK LXIV LEDEN - ÚNOR ČÍSLO 1-2 E. Trolda: Vincenzo Albrici. K naší hudební příloze. Dosud není zjištěno, co přimělo slavného kdysi skladatele Vincenza Albriciho odebrati se ke sklonku života do Prahy. Zní to jako resignace, když na výtisku textu své velikonoční kantáty („Extraordinaria novorum paschalium relatio" sign. 52 C 53 univers. knih. v Praze) se označuje slovy: „kdysi kapelník králů, vévodů, knížat, tehdy nejjasnějšího vévody saského kapelník, dnes pravých příznivců hudby nejnižší služebník.” Podobně čteme na textovní knížce jeho oratoria Jephte (tamtéž). Obě skladby, datované rokem 1684, jsou důkazem, že v Praze byl a že měl styky s profesorem drem Jakubem Janem Václavem Dobřenským, děkanem lékařské fakulty, a s jesuitskou kolejí u sv. Salvatora; prvé-ho nazývá dokonce patronem. Podle toho je lexikální zpráva (Eitner, Riemann, Pazdírek), že Abrici řídil hudbu v kostele u sv. Augustina v Praze, velmi pochybná, obzvláště když v Pra-ze žádný kostel tohoto jména není. Nanejvýš by se mohlo jednati o kostel sv. Tomáše, nebo o kostel sv. Kateřiny, které oba patřily augustiniánům poustevníkům, anebo o kostel P. Marie na Karlově, kde bývali augustiniáni kanovníci; kostel sv. Václava nepřichází v úvahu, ježto bosí augustiniáni, jimž náležel, pěstovali ponejvíc jen chorál. Avšak v archivu augustiniánů poustevníků nenalezl jsem o Albricim zmínky, a Navrátilova monografie o Karlovu, ačkoliv vy-počítává řádové hudebníky, ba podává i disposici varhan, Albriciho nezná Právě tak jsme v nejistotě s úmrtním datem: Eitner udává rok 1690, Riemann den 8. srpna 1696. Odkud je Riemann tak přesně informován, neudává; snad je den udán správně, ale rok je asi vytištěn, chybně. P Šebestian Labe věnoval totiž ve svých epigramech z r. 1691 („Salium millenarii secundi..." sign. 52 113 univ. knih.) na str. 71. Abricimu epitaf, což by nebyl mohl učiniti, kdyby byl Albrici toho roku ještě žil. Z tohoto epitafu také se dovídáme, že Albrici měl v Praze žáka, kněze Antonína Heislera, jemuž Labe věnoval epitafy dva. Heisler je zde nazván „nejvznešenější hudebník v Čechách”, Albrici pak „tohoto nejvzneše~ nějšího hudebníka široko nejslavnější učitel”. Barokní mluva si libovala v superlativech a proto také nepřekvapuje, že P. Mořic Vogt ve svém theoretickém díle „Conclave thesauri magnae artis musicae” z r. 1719 nazývá Albriciho ,Alpha hudebníků minulého (XVII.) století". Ze Albrici byl skladatelem vynikajícím, můžeme p-ozorovati na jeho skladbách, jež se zachovaly v Praze; na kůru kostela sv. Františka a v knihovně kláštera křižovníků je jich celkem 11. Jedna z největších je ,Offertorium pro Dominica Pentecostes a 5 voci soli et ripieni, 2 Violini, 2 Viole, 4 Trombe, 2 Cornetti, 3 Tromboni, Fagotto et Organo". Jde tedy o skladbu s neobyčejně silným obsazením, nikoliv ale o skladbu dvojsborovou, jak by se mohlo mylně rnysletiy nebof „ripieni” se od sól rozlišují toliko množstvím paus. Jako obsazení, tak je i disposice skladby bohatá; skladba má totiž následující věty: 1. Sinfonia (17 taktů); 2. sbor se sólovým tercetem: ,Confirma hoc" (114 taktů); 3. sopránové sólo: ,Huc deorsum sacrosancte" (18 taktů); | ||||
|