|
| ||||
| ||||
|
4. sbor na tatáž slova (14 faktů);
5. basové sólo: „Dona, ut ardoris tui” (47 taktů); 6, tercet: ,Veni fesfina" (19 faktů); 7. tenorové sólo: „A fe nunquam derelinquar” (22 taktů); 8. sbor: ,Inflammemur" (15 taktů); 9. altové sólo: „Rege cor” (40 taktů); 10. tercef: „Fac ut intus” (53 taktů); 11. č. 2 (114 taktů) se opakuje. Sóla pod č. 3., 5., 6., 7., 9. a 10. jsou doprovázena pouze varhanami podle číslovaného basu, někde tvoří housle s varhanami krátkou dohru, opět ,sinfanii zvanou. V naší příloze byl doprovod mnou vypsán, při čemž jsem se snažil vložiti sem tam malé imitace. Originální signatury generalbasu byly ale ponechány, aby každý si mohl podle nich upraviti doprovod, jak sám uzná; také tempo a dynamická znaménka nejsou závazná, ježto originál jich nemá; originální je pouze „piano” v 3. taktu od konce. Celá věta prozrazuje, že je výňatkem z větší skladby, jednak že začíná v G-dur a končí C-dur, jednak že nemá formy arie. Přes to zasluhuje, aby byla uveřejněna a i provedena, nebaf je psána stylem) vpravdě církevním, kterým prozrazuje skladatel svůj římský původ. Vážnost a hloubka myšlenek, elegantní zdrželivost, zajímavý rythmus a neočekávané harmonické obraty jsou jeho příznaky. Podobného stylu jsou i ostatní skladby, pokud jsme měli možnost je prozkoumati. Je proto nenahraditelná škoda, že ony skladby Albriciho, které v počtu 20 jsou zaznamenány v inventářích cisterciáckého kláštera oseckého z let 1706 1733, přišly nazmar. Vojtěch Ríhovský: O významu zpívání mezza voce (polohiasem) ve zkoušce. Ve švýcarském církevně-hudebním časopise „Der Chorwáchter” (roč. 62.) upoutal mou pozornost článek pod nahoře uvedeným titulem od J. B. Hilbera, profesora hudby a ředifele kůru v Luzernu ve Švýcařích. Protože se mi zdál velmi užifečným pro ředitele kůru i shormistry, pořídil jsem z velmi rozsáhlého obsahu stručný výfah ve volné úpravě, jejž tuto podávám. Ve velkém zástupu zpívajících znamená u mnohých ,tría,no nemožnou slabost. Jejich nejvlastnější živel je forte, kdy se může pořádně „nasadit”, kdy se pracuje pinou parou, že až žlázy na krku jsou naduřelé, oči vypouleny, kdy se slaví pravé orgie řevu a prolévá se množství poctivého potu. Ve zdrcujícím hluku nevidí a neslyší tito lidé ničeho, a když se řítí noty a osminy se ostře zařezávají do sluchu, co na tom v oné ohlušující houři a pustém tom rykul Hlavní věcí je, že udýchaný zástup slavnostně vyječenou korunou skončí! Kdož by nebyl něco podobného už zažil, af činně či trpně! Tu i tam je ovšem i takový upřímný zápal odpustitelný, hlavně bije-li srdce ve vlasteneckém nadšení, anebo jedná-li se o znázornění „gigantických sil”. Avšak to vše nepatří vlastně k církevní hudbě, ačkoliv i na chrámovém kůru se někdy řádně „spustí”, takže se to ani milému Pánu Bohu nemůže líbiti. Vždyf církevní hudba je říší soustředění a zbožnosti, při níž je nutno na ,;něco" mysli-ti. Zajisté smí srdce v radostném ,Gloria" nebo ,.Hosanna" jásati k Bohu, anebo v ,Dies irae" ofřásti ponurým a hlubokým výrazem duší posluchače; avšak zlatý základ naší na barvy bohaté církevní hudby je svaté, klidné rozzáření a nevtíravé oslavování. Neobcujme s Nejvyšším takřka p.o domácku; náš zpěv budiž vždy modlitbou a výrazem tvorů, kteří v klanění se, v prosbě, v nářku i chvále nezapomínají svého odvislého poměru k Nejvyššímu a jsou vždy pře~ svědčeni, že jsou pouhou kapkou v nezměrném moři Boží všemohoucnosti. Avšak: To, co se má v chrámu šířiti ve svatém nadšení, musí býti ve všedních zkouškách uskutečňováno, a v tom směru je třeba pěvce trpělivou prací vycho- 2 | ||||
|