|
| ||||
| ||||
|
vávati. Tím sloužíme Duchu a zároveň i hmotě a základním pojmům zpěvu.
Jeden z nejlepších vychovatelských prostředků soustředěného zpěvu je hojné užívání mezza voce, t. j. polohlasitého zpěvu. Není knihy jednající o výcviku sboru, v níž by nebyla kladena váha na význam užívání mezza voce ve zkouš_ kách ; není zkušeného sbormistra, který by si nevšítnal této pro příznivý výsledek tak důležité prakse. -- Bohužel, musíme uznati, že na tuto podivuhodnou disciplinu často zapomínáme, že nás náš temperament nebo nervosita zas a zas strhují do nectnosti zbytečného křičení, že jsme v netrpělivosti kráčeli přímo k vypracování plastické dynamiky, místo abychom tuto důležitou práci s uvolněným polohlasitým zpíváním opatrným způsobem připravovali. Vychováme-li svůj sbor ke zpívání mezza voce, dosáhneme úměrně hojně výhod, které budou každé zkoušce poskytovati ceny i radosti. V první řadě se tím vytvoří nejlepší předpoklad všeobecné pozornosti. Nebaf studium, které postrádá klidné a uvědomělé pozornosti všech zpívajících, jež znamená tedy jen ,vy-dření" se strany sbormistrovy, je -- i když okamžitý výsledek práce je někdy viděti pro pěveckou výchovu sboru a tím i jeho zkušební kapacitu bez-cenný. Dále je jedině při polohlasitém zpěvu jednotlivému pěvci umožněna sluchová kontrola jeho partu u porovnání s celkem. Křičí-li všichni, kdo rozumí potom svému „vlastnímu slovu” a kdo dovede svůj „příspěvek” zařaditi v celek? To je však při studiu jednoduchých i složitých (polyfonních) děl naprosto nutno. — Máme pro to usvědčující příklad v hudbě instrumentální. V předehře k ,Mistrům pěvcům" od R. Wagnera zazní ke konci tři zcela odlišná, předtím užitá a zpracovaná themata současně. Wagner, který věděl dobře o přesvědčivé síle piana (říkával: „Hlučí-li všichni dohromady, pak není vůbec nikomu rozuměti"), předepsal zde píana. A výsledek? Všechna fři themata vyznívají v přesné plastice a piné kráse; dojem této klidné polyfonie je zázračný. To si pamatujme při práci ve zkoušce? I tehdy, má-li býti jednotlivé místo zpíváno fím neb oním hlasem forte, nechejme zpívati ostatní hlasy mezza voce s sebou, a podobně i když jsme přikročili k dynamickému vypracování jednotlivých sborových hlasů. I zvukově je to zajímavé, nijak to neunaví a udržuje zájem i hlasovou vytrvalost. A především to umožňuje sbormistrovi, že může klidným hlasem udíleti nutné pokyny a vysvětlivky, které budou všem srozumifelny. Pak pochopíme, že při polohlasitém zpívání všechna pěvecká pravidla, jako tvoření tónu, výslovnost, rythmus, technika dýchání a j., mohou býti mnohem snadněji kontrolována jak sbormistrem, tak i jednotlivými zpěváky — nežli za hluku vzájemného křičení. iImyslně bylo napsána „kontrolována”, nebot jed-na z nejdůležitějších zásad v naší sborové práci je vedle stálé pozornosti sbor_ mistrovy sebekontrola zpěvákova, která se musí vztahovati ;na všechny. K tomu je však zapotřebí, aby v první řadě zpěvák slyšel sama sebe. Ba můžeme jíti dokonce tak daleko, že řekneme: Sbor má zpívati tak, jako by poslouchal. Mnoho nedokonalého a vtíravého, co slyšíme mnohdy při sborových produkcích, at je to upřílišněné vystupování toho neb onoho hlasu, či nepěkné vy-nikání jednotlivců, zaviňuje nedostatečná sebekontrola zpěváků. A právě tak často vidíme dirigenta, jenž pohyby, upomínajícími na padoucnici, tak dlouho sbor zneklidňuje, až jej vybičuje na smečku vyjících dervišů; pak můžeme potvrditi, že sbor není povinen býti moudřejším než jeho vůdcei Především však je mezza voce opravdový přítel dechové techniky. Zpívání polo-hlasem vytváří nutný klid, kterého je k nacvičení látky a kontrole dechové ne-vyhnutelně zapotřebí. S dýcháním souvisí pak tvoření tónu, a s tím i výslovnost tekstu. Je to východisko frásování a zároveň i rythmické určitosti. To vše ne-přijde ovšem najednou, nýbrž je spojeno i s duševním soustředěním a klidem. A tento úrodný klid dostaví se — jako by byl přičarován tajemnou silou — do zkoušek, v nichž je mezza voce hlavní podstatou pěveckého řemesla. „Nejvyšší hudební vzdělání posluchac"ovo záleží v naprostém oddání se uměleckému dílu, nejen v zevním, nýbrž í vnitr'ním neustálém poslouchání toho, co se podává.” — Ferdinand Hiller. | ||||
|