|
| ||||
| ||||
|
houcímu zapěl hymnus vděčností za to málo, co mu k živobytí poskytl. Přř tom svém strastipiném životě, kdy starost o chléb vezdejší zaháněla sebe skromnější radovánky od jeho prahu, nalézal někoiík hodin týdně, aby se svýmí zpěváky a muzikanty cvíčil. Zkoušky byly pilně nauštěvovánv. Za hezkého počasí i ne-pohody' spěchali do nich domácí ř přespolní, protože to bylo ctí a vyzrzam,znáním zpívati na kůru. Zkoušelo se s láskou, :a proto není divu, že při bohoslužbách se zpívalo s :nadšením. Zpívalo se samozřejmě zadarmo, a jedinou odměnou býval šňupeček ze starodávné „přksly”' milého pana faráře. Ale to už musel být ten výkon téměř andělský!
Leč „tempora mutanfur et nos mutamur ín illis”, čilí c'.asy' se mění a my s ni-mi. Kůr chrámový, neodlučitelná to součást stánku Božího, změnil se v jeviště divadla, se všemi jeho zákulisními .7ešvary. Skromný, ale nadšenu rege,nsehorř ustoupil pompésnímu ředitelí kůru a kostelní zpěváci byli nahrazeni ,sborem chrámovým". Pořad bohoslužeb byl nahrazen zvučným „programem který bývá uveřejňován v denních listech -- jako hudba chrámová — uprostřed rubrik: Divadla, koncerty a bíografy. Celek, jako na divadle, tvoří dívadelně-hudební kolektiv, který se skládá z primado.n, stitřstů, chorřstrř, koncertního mistra, recte varhaníka a dirigenta. Primadony jsou rodu mužského i ženského, vv'nikají tremolem a jsou přesvědčeny, o jedřnec'nostř svých hlasových fondů. Zpívají výhradně sóla, která sř s sebou přinášejí, bez ohledu na předepsané Of fícřum, a jsou postrachem kůrů. Přicházejí zásadně pozdě, ale pompésně, jako na scénu, během mše svaté se chovají jako pohanky, ostentativně se vyhýbají sboru, aby bylo vidět, že jsou něco „extra”, a ihned po svém sólu majestátně odcházejí. Statisty nazýváme na kůru ochotníky. Jsou to lidé právě tak neškodní, j,7ko nespolehliví. Jejích funkce je závislá na počasí a s ním spojeném weekendu. Ob-jevují sa jako žížaly, jen za deštivých dnů. Na kůr chodí bezvadně oděni, a do partu, který drží s jistou gracíésností, se dívají blaseovaně. Ke sboru se chovají blahosklonně. Zpívat neumějí, a jsou,-lí náhodou bez opory rutinovaného partnera, tu k velikému gaudiu těch přehlížených jimi profesio.nálii vůbec „nezaberou”. Choristé jsou profesionálové, čili pěvcí placení. 1llapřed sí stanoví honorář, pak vysvětlí řediteli kůru, že „všech:no znají”, pro jeho uklidnění jmenují renom,ované celebrity z hudebního světa, u ,nichž se učili zpívat, a skromně podotknou, že „zpívali také do radia”. Nakonec se svěří s tím, že působí ještě na dvou kůrech a vymíní si, že bud nepřijdou .na začátek, nebo odejdou před koncem funkce. Ve zvláštních případech si vymíní oboje, takže se jejich činnost pomalu zrestringuje jen na inkasovrnní honoráře. Do zkoušek zásadně nechodí, protože „všechno znají”, ale kdyby ty zkoušky byly nutné k vůli těm druhým, musily by být zvlášt honorovány. Vyznačují se leckdy labilní intonací a vétšinou sř dávají sami takt, bez ohledu na rytmus a dirigenta. Někdy mívají tremolo, ale vždy jsou velmi nedůtkliví k sebe nevinnějším pokyntrm. Výtek vůbec nesnášejí. Varh:a.ník je osobou „sui generřs”. Je absolventem konservatoře a kapsa jeho kabátu skrývá certífřkáty, v níchž se černé na bílém stvrzuje, že pan X. Y. absolvoval s vyznamenáním mistrovskou školu klavírní a s prospěchem neméně výtečným iškolu varhanickou. Přř tom je mu Graduale romanum, psané ve starých klíčích terra í.ncognita”, a dáte-Iř mu je transponované do klíče houslové~ ho, shledáte ke svému zděšení, že je neumí harmo:nisovat. Ritus je mu cizí, a proto se zásadně nestará o to, co se děje u oltáře. Dirigent-regenschori dneška se podstatně líší od svých starodávných předchůdců. Nemá a:nř čamary', ani umělecké kravaty, a ve většině případů nemá ani fradič,ní kštice kapelníka. Za to však má elegantní taktovku a před svým jmé-,nem často honosné Dr., jemuž následuje neméně honosné vrchní rada, vrchní komisař, vrchní kontrolor, etc, etc. Co je také jediné vrch.nastenství, jemuž se těší, protože jako dírřgent ten „vrch” rozhodně nemá. Prímadony, se svými,,rítenuty ad libítum" dávají takt varhaníkovi, profesionálové dávají takt sami sobě, ochotníci se o takt nestarají a varhaník přece neabsolvoval mistrovskou školu proto, aby' se díval po taktovce. Dirigentovi je ponechán jediný „takt”, ke | ||||
|