|
| ||||
| ||||
|
svého cíle. Musí míti hlavně tři vlastnosti, jež uvádí Pius X. v ,Motu proprio" z 22. listopadu 1903: Musí býti: a) svatá, b) umělecká, c) všeobecná.
a) Předně církevní hudba musí býti svatá, f. j. musí býti prostá všeliké světskosti, jak sama v sobě, tak i v pr"ednesu. Musí býti svatá, protože má uctívati fřikrát svatého Boha; musí býti svatá, protože má věřící posvěcovat, rozněcovat je k větší zbožnosti, póvznášeti je k Bohu; musí býti svatá, protože svaté je místa, v němž zaznívá, posvátná je doba, v níž hlaholí: mše svatá, církevní hodinky. Proto v ní nemá zaznívati ;nic nesvatého, nic světského nebo divadelního." To je první a nejzákladnější požadavek církevní hudby a církevního zpěvu: svatost. To by si měli dobře uvědomiti zvláště všichni varhaníci, všichni ředitelé kůrů a všichni skladatelé církevní hudby, aby v chrámě nezaznívalo nikdy nic nesvatého, nic světského nebo divadelního, ani žádné motivy nebo reminiscence z divadelní hudby. b) Církevní hudba musí býti také umělecká. Jinak není možno, aby opravdu povznášela ke zbožnosti a aby důstojně a náležitě vzdávala Bohu poctu. Jen to, co je opravdu krásné a umělecké, je schopno povznésti člověka k původci veškeré krásy — k Bohu. Jen hudba opravdu umělecká je schopna uchvátit člověka k pravé zbožnosti. To je tedy druhý požadavek církevní hudby, aby totiž byla pravým uměním. c) Církevní hudba musí býti konečně všeobecná. Musí býti všeobecná tak, jako sama liturgie, jejíž částí jest. Liturgie je společná modlitba všech věřících. V liturgii se nemodlí a neobětuje toliko jedinec, nýbrž celá církev společně i se svou hlavou. Liturgie je bohopocta celé církve a za potřeby celé církve. To je právě příznačný rys liturgické zbožnosti: všeobecnost. Tím se právě liší liturgická zbožnost od zbožnosti soukromé. Tento rys všeobecnosti musí míti také církevní hudba, protože ona je podstafnou částí liturgie. Jako všichni věřící se mají činně zúčastniti liturgie, tak také všichni věřící mají míti činnou účast i v liturgickém zpěvu. Liturgický zpěv musí býti tedy takový, aby mohl býti zpěvem všech věřících. Církevní zpěv musí býti všeobecný také v tom smyslu, aby fřebaže může používat svých vlastních národních prvků — přece aby u posluchačů jiného národa nezanechal nepříznivého dojmu; aby tedy byl v jistém smyslu jaksi nad-národní. To jsou tedy fři základní požadavky církevní hudby: Církevní hudba musí býti svatá, umělecká a všeobecná. II. Tím přicházíme k další otázce: Kde a jak dalece jsou tyto základní požadavky církevní hudby uskutečněny? V moderní hudbě? Nebo snad v klasické hudbě? Snad v polyfonii? Nebo dokonce v gregoriánském chorálu? Na základě papežských výnosů o církevní hudbě, na základě dlouhého teoretického i prakfického studia chorálu dovolujeme si hájiti fhesi, že uvedené požadavky církevní hudby, v nejvyšším stupni uskutečňuje gregoriánský chorál. 1. Předně gregoriánský chorál je zpěv opravdu posvátný. Gregoriánský chorál je opravdu modlitba. Člověk se skládá z těla a duše. Ale hlavně svou duší se stává velký, mocný, blíží se k Bohu. Čím více v jeho práci zasahuje duše, tím je ta práce krásnější, dokonalejší, božštější a účinnější. Cena lidské práce se měří podle hohatosti myšlenky, podle velikosti pravdy, již obsahuje a vyzařuje. Avšak gregoriánský chorál obsahuje maximum duchovního v minimu smyslového, nebo jinými slovy: gregoriánský chorál obsahuje maximum modlitby v minimu hudby. Chorál neužívá harmonie, která je smyslové části tak příjemná a líbivá. Hlavní cíl chorálu není totiž okouzlovat smysly. Chorál se obrací --prostřednictvím smyslů — předně k duši. Ze zvukového materiálu používá jen to, co je naprosto nutné k tomu, aby se dostal k duši. V chorálu opravdu prevládá duchovní prvek nad smyslovým, myšlenka nad zvukem, tak jako duše nad tělem. A tím právě má chorál zvláštní sílu očistnou a přetvořující, uklidňující a oživující. Chorál se vždy přesně drží textu; z něho vychází, jej rozvíjí a 16 | ||||
|