|
| ||||
| ||||
|
V jazyku církevněslovanském pěstovali zpěv žalmů mniši na Sázavě až do doby, kdy Spytihněv je vyhnal z kláštera a slovanské knihy byly věfšinou rozmetány. Když Vratislav povolal mnichy zpět, nový opat Děthart nalezl jen ně-kolik slovanských knih a dopinil lafinskými.2
Zpěv církevních hodinek byl Tedy od konce 11. stol. již rozšířen a kvetl ve 12. a 13. stol. Svědčí o tom zachované latinské breviáře a žaltáře s notami i bez nich z kláštera sv. Jiří v universitní knihovně pražské z 12.---13. stol.: VI E 4 c, VI E 13, VII G 5, XII F 5, Lobk. 264;`z 13. stol.: XII G 8, XIII E 14 b; dále z 13. stol. antifonář kláštera Zlaté Koruny XII C 11, notovaný anfifonář XII F 20: sedlecký antifonář XIII A 6, hymnář se žaltářem VII F 11 a další ze 14. a 15. stol. v téže knihovně.3 Autor SV měl tedy od konce 11. století hojnou příležitost poznati pravidla o psalmodii, hlavně o podkládání textu pod terminanty a mohl se seznámiti s praxí, jak se umistují na danou melodii v závěru žalmových vzorců nadpočetné slabiky. Těchto vědomostí také náležitě .využil a správně si počínal při podložení textů pod noty v SV. Poněvadž SV vyrostla s HPN po hudební stránce ze společného kořene, vznikla pravděpodobně v její časové blízkosti.. Jest však mladší, jsouc formálně a hudebně vyspělejší. Přesnějšího vročení by mohla poskytnouti tehdy se šířící vina národního uvědomení, jehož jest nesporným projevem a ohlasem jako píseň národní, vlastenecká, nikoliv liturgická. Patří tedy době, v níž se ve větší míře uplatňoval v Čechách nacionalismus, úcta k vlasti a k zemským patronům. Za Kristiána v 10. stol. toho ještě nebyla. V prologu své legendy si Krisfián1 stěžuje, že Češi si neváží svých národníchi světců a trpce připomíná, že v zemi Lotharovců a Karlovců by zdobili zlatým písmem a zpěvem ostatky znamenitých světců, kdyby je měli jako Češi. Na rozhraní 11. a 12. století se situace mění. Byla sice zrušena slovanská liturgie Řehořem VII. r. 1080, ale nebylo tím dotčena národní uvědomení; snadprávě také z odporu proti zákazu slovanské liturgie bylo v 12. stol. zesíleno a dalo podnět k obnově velkomoravské tradice v 13. a 14. stol. Změna liturgické-ho jazyka neměla ostatně vlivu na změnu národního smýšlení. Potvrzuje ta autor legendy o sv. Ludmile z konce 11. stol., která začíná slovy Factum esf.° V ní spisovatel nadšeně velebí českou světici a ke konci dí (v parafrázi V. Chaloupeckého): Ó země česká, kdyby sis uvědomila, jak drahocenným darem jsi byla obmyšlena, jak jasného paprsky světla jsi ozařována, jak mocnou zastánkyni a přímluvkyni máš v nebesích, tu jásala bys radostí? Ó štastná země česká, pod záštitou tak mocné ochrany? Kolik je zemí a národů, kterým se nedostalo tvrze tak štastné ochrany? A kdyby ji měly, radostí by nad ní plesaly? Kronika mnicha Sázavského, FRB II, s. 252. Bretholz, MGH, nova series IL, s. 247 a násl. 3 J. Truhlář, Catalogus Codicum manu scriptorum latinorum. Pragae I, 1905, II, 1906. Flora Kleinschnitzová. Rukopisy svatováclavské v Nár. a Univ. knih. v Praze, 1936. 4 J. Pekař, Die Wenzels. und Ludmila-Leg,-nden und die Echtheit Christians. Prag 1905, s. 89. Legenda (Homilie) Factum est byla dosud považována za součást legendy Diffundente sole. (Tak ještě Pekař, Nejstarší kronika česká, s. 34, týž WLL, s. 71.) Ale V. Chaloupecký v poznámce článku Svatý Vojtěch a slovanská liturgie („Bratislava" VIII, 1934, str. 41) již naznačil a v studii dosud nevydané a k tisku připravené dokazuje, že její část, počínaiící slovy Factum est, jest samostatná homilie z roku asi 1100, a že patří k nejvýznamnějším výtvorům latinské literatury českého středověku. Profesor Chaloupecký mi dovolil tento objev sděliti s veřejností před jeho publikováním a otisknouti příslušný passus latinského textu homilie podle jeho úpravy na základě četných i některých dosud neznámých rukopisú: Agant in te solemnia tanci fesfi eccbesie cixncte, resonet os ordine consorcie, non sileaY vox a cantus officio, organa canant tecta cum tripudio, iubilet eor plenum sancto gaudio, clerus et populus, senes cum iunioribus, matrone cum virginibus simul in unum dives et pauper exultenY huius festi celebritáte. Propagatrix vere fidei et mater inclita interventrix grata in celo pro cunctis pie interpellat, quos devote videriY sue interesse festivitati. O felix Bohemia, felici munita presidio, o quante iam terre sunY, que tanto carent fulcimento, que si haberent ipsum utique leticia tripudiarent. ResonenY ora predicancium in laudem et gloriam tance festivitatis, quam celitus diva miracula non tacuerunt. 38 | ||||
|