|
| ||||
| ||||
|
Říci, že je vše stejně vhodné, bylo by omylem, nebo známkou nedostatečného liturgického smyslu, nebof nesmíme zapomínati, že jsou duchovní skladby, jež při vší jejich umělecké ceně v kostele provozovati nesmíme. Také je třeba či-niti rozdíl mezi pravou barokní hudbou a ukázkami její dekadence, jež by s--vhodněji jmenovaly hudbou rokokovou.
Co nám tu může býti vodítkem? Vždy totéž „Matu proprio” sv. Otce Pia X., jež zůstane naším hudebním zákoníkem a uchrání nás fa.ké pozdějších nemilých zklamání. Věrni jeho zásadám si uvědomíme, že nejvhodnější jsou ve chrámě ty skladby, jež se co nejvíce blíží gregoriánskému chorálu. Vnašem případě budou to zvláště skladby z raného baroku, kdy ještě lze cítiti mocný vliv Palestrinovy školy, jež melodicky vyčhází z chorálu, i když nedovedla již podržeti starobylé církevní tóniny vjich úpiné čistotě. V pozdějších komposicích z doby baroku je už silně znáti přitažlivost tehdy všemocné hudby instrumentální, a proto bude nesnadnější je zharmonovati s chorálně zpívanými částkami mše svaté, čímž o-všem není řečeno, že by byly z chrámu úpině vyloučeny, nebof podle Téhož Motu propria Pia X. jsou přípustny i skladby jiného stylu, jen když jsau umělecky cenné a nabádají ke zbožnosti. Podejme kankretní _příklady. Bude úpině v pořádku, budeme-li zpívati mši takového Filipa de Monte, poněvadž jeho skladby jsou psány nádherným vokálním kontrapunktem, jako to uměl CCiovanni Pierluigi da Palestrina, a získáme při tom ještě v tom smyslu, že skladby Filipa de Monte bývají někdy šfavnatější a procítěnější než občas příliš konstruovaná díla Palestrinova. Méně se bude snoubiti s gregoriánským chorálem, zazpíváme-li o slavnosti vzkříšení Šimona Brixy-ho „Regina coeli”, ale může nám kdo zazlívati, když předneseme tuto živelně jásavou skladbu na vyjádření své radosti nad zmrtvýchvstáním Páně? Též bude zcela na místě, když si při půlnoční mši svaté zazpíváme pastorální mši ad Františka Brixy, v které jsou sice již názvuky na hudbu rokokovou, ale jež přece nádherně vystihuje vánoční náladu. Hůře tomu bud: s duchovní hudbou koloraturní, nebof tu vzniká nebezpečí divadelnosti, a pak tento melodický útvar je přece jen pochybné ceny, když si připomeneme, že má zastírati nedostatek polyfonní práce, kterou hodlal italský bel canto tímto způsobem z hudby vytlačiti. Také není sporu, že povaha koloraturního zpěvu je silně instrumentální, a že tu jsme velmi daleko ad vzorně vokální gregoriánské kantilény. Přes tyto výtky lze i takových skladeb použíti, dovede-li se účinkující vyhnouti laciným divadelním efektům a přednášeti ony virtuosní pasáže diskretně a muzikálně. Bez jakéhokoliv váhání musíme vyloučiti skladby s neúpiným nebo se zkomoleným tekstem, jakož i ty, v nichž se zbytečně opakují některá slova, což bývá na závadu i z toho důvodu, že rozměry skladby příliš vzrostou a celebrant musí na zpěváky čekati. Abychom vyhověli všem normám, vysloveným v Motu proprio Pia X., třeba si připomenouti, že instrumentální hudba je v kostele jenom trpěna, a že by ne-bylo v duchu liturgie, kdybychom provozovali příliš často barokní skladby, při nichž se jest jen velmi těžko obejíti bez orchestrálního doprovodu. Uložiti si tu slušnou míru bude vždy našim pořadům na prospěch, nebof sfřídáme-li orchestrální mše se mšemi doprovázenými jenom varhanami a se mšemi bez doprovodu, nebo prostě zpíváme-li i po celou mši svatou jenom chorál, vzniká tím veliká pestrost programů, která spíše upoutá, než stálé propagování téhož jednoho genru. Při provozování děl z doby baroku bude tedy hlavní naší snahou, abychom volili ty skladby, jež mohou býti okrasou liturgie, jež neruší svým stylem a jsou prodchnuty opravdovou zbožností. Ne, že bychom přehlíželi skladby jiného druhu, jež mají snad velkou historickou a uměleckou cenu, ale do chrámu náleží jen hudba odpovídající liturgickým pravidlům. Domnívati se, že je liturgie věcí vedlejší a že přestupky proti ní lze omluviti historickou významností nebo komposiční vyspělostí skladby, je hrubým omylem, který by nás fatálně přivedl k opovrhování duchovní hudbou vůbec. Chrámová hudba je služkou liturgie, a to jest její ctí a velikostí, nebof „Bohu sloužiti, tof kralovati”. Zpívati v kostele s jinými úmysly by bylo modlářsfvím, jako bychom to umělecké dílo zasazo- 40 | ||||
|