|
| ||||
| ||||
|
Vojtěch Říhovský: Církevněhudební úryvky. (Část další.)
Kdo byl Palestrína? Palestrinovo rodné jméno bylo Pierluígi Ciiovanni. Na-rodil se 1525 v Palestrině (dal si tedy jméno podle svého rodiště) a zemřel 1594 v Římě. O jeho raném mládí je málo známo, dochovaly se však důkazy, že již jako hoch byl kostelním zpěvákem ve svém rodišti, a brzy se dostal do Říma za vokalistu při chrámě Santa Maria Maggiore, kde byl uveden znamenitými učiteli do umění hudebního. Po nastoupení mutace vrátil se opět do svého rodiště. Dobrodiním svého dřívějšího biskupa, pozdějšího papeže Julia III., byl r.1555 při-jat do papežského pěveckého sboru. Bylo to vyznamenání, které jej vedlo k to-mu, že se vzdal svého dosavadního místa. Avšak výnosem papeže Julia, kterým byli vyloučeni všichni ženatí členové papežského sboru, ztratil své čestné místo. Když se byl po druhé vrátil do svého rodného města, obdržel tu na dómě úřad varhaníka a učitele církevní hudbv. Dne 1. září 1558 povolal jej Julius IIL na místo kapelníka sboru Capella Giulia u sv. Petra v Římě. Po svém propuštění z papežského sboru ucházel se o úřad kapelníka v Lateránu, který zaměnil v r. 1561 za místo u Santa Maria Maggiore, kde prožil svá mladá léta. Zde měl jeho sbor pouze 11 zpěváků a čtyři hochy; podle našich názorů malý počet, pro Tehdejší dobu však nic neobyčejného. Toto místo zastával Palestrina po 10 let. V r. 1571 stal se opět kapelníkem Capelly Giulie, kde pobyl do své smrti, tedy 23 roky. Palestrina byl velký a velmi plodný skladatel. Sebraná jeho díla obsahují 33 svazků, v nichž je 93 mší a 179 motet, lamentací, offerforií, litanií, žalmů atd. Jako dirigent chrámových sborů vytvořil velký počet děl pro jejich praktickou potřebu. Díla Palestrinova vyznamenávají se krásnou, plynnou větou, štastným střídáním polyfonie a homofonie, nehledaností a přirozeností ve zvuku i v rytmice. Již u svých vrstevníků byl považován za jednoho z nejlepších skladatelů, ačkoliv mu pověstná muzikantská závist způsobila mnoho žalu. Dnes platí jeho skladby za vzor nejvzácnější liturgické hudby. Ano, jsou bohužel u nás ještě ředitelé kůru, lpící neochvějně na staré, špatné tradici. Dávají mše se zkráceným tekstem, anebo provozují mše všedního rázu, nestarají se o předepsané ,proprium" a jsou pevně přesvědčeni, že odzpívání jakékoliv „vložky” na místě gradualia či offertoria je postačující. Ano, jsou ta-koví ředitelé kůru, a každý lepší názor odráží se od nich jako hrách od zdi. Ani netuší, že vypadají jako staré domečky v ulici, v níž jsou postaveny nové domy, a jich se netýká ohromná změna, která nastala v nové tvorbě církevní hudby, spěchající neodvratně kupředul Přesně liturgické hudbě není na úkor, že mnohé kůry, které chtějí provésti re-formu, se počínají obraceti k dobré starší hudbě, t. zv, cecilíánské, u nás cyrilské. Že i tato hudba dosud žije, dokazují stále nová vydání a nové úpravy děl této církevněhudební periody. Návrat k ní znamená ovšem na druhé straně jakousi známku strachu před nejnovější (moderní) církevní hudbou; avšak u lidí dobré vůle to prozrazuje přece jen uvědomení si odpovědnosti a stavovské po-vinnosti. Vzhůru tedy, hlavně vy mladí ředitelé kůru, postavte se na čestné stanovisko) Poznáte brzy radost a vznešenost této práce. Že nynější církevní hudba kráčí novými cestami, nestalo se náhodou, nýbrž vyplývá to z vnitřní nutnosti. Vybudování nového slohu, a to ve všech,oborech, může jedině uchránit před napodobováním. (Někteří ceciliánští skladatelé na-podobovali na př. Palestrinu a jiné staré mistry, což nebylo správné.) Kdo není schopen umění hluboce prožíti, nemůže tvořiti. Celkový znak naší doby má ráz společný, všeobecný, ve smyslu státním i náboženském. A v nové církevní hudbě jedná se právě o to, aby se našel pro ni výraz všeobecný, ne aby se pouze krásně zpívalo a hrálo, čili muzicírovalo. Bylo by vysoce zajímavé probrati toto téma do hloubky, leč máme za úkol psáti pouze úryvky. Kdysi zkvétal v chrámu zpěv čistě vokální (a capella) a církev byla hudební 45 | ||||
|