|
| ||||
| ||||
|
Víme odjinud, že to byla hlavně ,oratoria, jimiž byl neapolský sloh k nám importován. Neapolská oratoria se k nám dostala bud přímo z Italie, anebo cestou přes Vídeň. Žel, že hudba oratorií, provozovaných u sv. Šimona a Judy, se nám nezachovala ani v jediném případě, a nelze nám tedy se o ní vysloviti; pokusíme se tedy alespoň vyčísti, co nám sem tam prozrazuje některá ze zachovaných textovních knížek.
Tak nám hned program produkce z r. 1754 praví, že na počest konventního vikáře P. Haštala Kunertha byla provedena jakási kantáta pod názvem „Testimonium venerationls et tessera fraternae dilectionis” (Svědectví úcty a heslo bratrské lásky) a že účinkovali při tom řádoví bratří jako hudebníci. Byl sotva jiný řád, jenž by byl mohl výhradně ze svých členů sestaviti orchestr a zpěváky, Milosrdní bratří to tedy dokázali, a že tento jejich sbor se mohl dáti slyšeti, usuzujeme z produkce další kantáty, provedené k narozeninám světícího biskupa Jana Václava Vokauna; jelikož biskup Vokoun byl velký hudební znalec, mohl se ku provedení této kantáty, zvané ,Monumentum gratiae et gloriae" odvážiti jen hudební sbor prvořadý. Textovní knížka neudává sice rok, kdy se tak stalo, jen úmrtní datum biskupova (7. II. 1757) je nám terminem ante quem. Kdežto tyto dvě kantáty byly určeny jen pro užší kruh posluchačstva, počítáno bylo při oratoriích s veřejností, nebot oratoria tvořila součást hudby v kostele, většinou na Velký pátek u Božího hrobu. Prvé oratorium, o němž jsme zvěděli, byl ,Filius prodigus" ad Josefa Antonína Sehlinga, provedené zde r. 1744. Pak známe textovní knížky dvou oratorií bez data. Prvé jest „Der unschuldig angeklagte... Weltheiland” od Josefa Antonína Stephana, druhé „Der ... Kreuzessieg” od Josefa Františka Seucheho. Oba tisky vyšly z tiskárny Kateřiny Labounové, prvý jmenuje jejího faktora Josefa Antonína Kottinga, druhý Dominika Rosenmiillera. Tím lze tisky a tedy také provedení oratorií přibližně datovati, neboť Kotting byl zaměstnán v tiskárně v letech 1750 1751,1 Rosenmiiller 1752-1753. V r. 1755 bylo dáváno oratorium ,Anima rigida" od neznámého skladatele. Titulní list textovní knížky nese na konci písmena „F. P. W.”, což znamená asi „Frater Patricius Wasserburger”. Týž byl latinským a německým básníkem a za-stával tou dobou v Praze úřad převora. hekli jsme sice, že byl také skladatelem, že by ale také hudba tohoto oratoria pocházela od něho, netroufáme si tvrditi. Z oratoria ,Iscariotes" z r. 1758 zachovala se na Strahově německá textovní knížka, zdá se ale, že se jedná o volný překlad latinského oratoria téhož názvu, jehož autorem byl František Xaver Brixy. Všechna další oratoria, resp. jejich textovní knížky, jsou anonymní. Uvádíme je ve zkráceném názvu s rokem provedení: Dismas 1760, Der biissende Petrus 1761, Abraham 1762, Pauper iustus 1764, Samaritanus 1765 a Josef 1766. Jelikož mezery mezi jednotlivými oratoriemi jsou čím dále tím menší, hádáme, že pro~ vozována byla alespoň v poslední době snad každým rokem. Ze skladatelů mohli jsme uvésti dva domácí, Sehlinga a snad Brixyho, oba známí jako dirigenti hudby v dómu svatovítském; dva další skladatelé jsou z Vídně: Stephan a Seuche. Ale onen Stephan, či Steffan, jak ho ve Vídni psali, byl rodem z Čech, narodil se jako Štěpán v Kopidlně.' Seucheho označuje textovní knížka oratoria jako hudebníka v kostele sv. Michala ve Vídni, čímž doplňujeme Eitnera, jenž ha ve svém Quellenlexikonu, sv. IX., str. 148, uvádí bez křestního jména jako „ne-známého jihoněmeckého skladatele”, zastoupeného církevními skladbami ve sbírkách klášterů Góttweih a Klosterneuburgu v Dolních Rakousích. Jelikož skladby Štěpánovy a Seucheovy jinak do Čech nepro,nikly,8 jest za- 5 Textovní knížky se nalézají v universitní knihovně v Praze (sign. 52 B 45, 52 B 49, 52 C 8 a 52 C 20) a na Strahově (bez značky). Zprávy o jiných oratoriích jsou čerpány z rkp. disertační práce dra josefa Lauschmanna „Pražské oratorium XVIII. stol.”. c Dlabač III, 206, udává oproti tomu rok 1757. Viz ale Jos. Volf: Dějiny českého knihtisku, str. 88. Viz K. Hůlka v hudební revui roč. VII. (191314) str. 13, 76, 124 a násl. — J. Polláková-Schlaffenbergová ve Studien zur Musikwissenschaft, seš. V., str. 101, nepovažuje autorství Štěpánovo, pokud jde o naše oratorium, za prokázáno, patrně se jí textovní knížka nedostala do rukou. s V Praze u křižovníků i u minoritů, dále pak v Třeboni po jedné mši pouze se jménem ,Seuche". Jelikož skladatelé toho jména byli nejméně 3 (viz. „Catalogus” Podlahův), nevíme, které-mu z nich je lze připsati. 50 | ||||
|