|
| ||||
| ||||
|
př. Floskulus Tomiš, jenž vydal 3 sešity triových sonát ve Vídni u Steinera. Za-jisté jsou také 3 sonáty u Andrého vydané jeho dílem, ačkoliv autor se píše F. Tomich; je příznačné, že jsou věnovány josefu Haydnovi, ba že je augsburský nakladatel Gombart dokonce vydal jako opus 94. Josefa Haydna, kterýžto omyl později veřejně uznal. Další skladby ,Tomišovy" vyšly ještě také v Londýně.11
K domácí hudbě patřila také hra na ^ambu a baryton (Primitiv Němec), na violu d'amaur (Irenacus Hráček, Pavel K~cher), na loutnu a mandolinu (Fidelis Jenčík), ba našel se i hráč na dudy (Emerian Haník) a na xylofon (Werner Hymbr).1" Samozřejmě se hrálo také na spinet a klavír, pro který přepsal Blažej Smrček symfonie Haydnovy. Spinet z majetku konventu pražského jest ještě dnes vystaven ve sbírkách Městského musea pražského jako vzácná památka na Mozarta, který naň při svých návštěvách konventu hrával. Jména Mozart a Haydn nám již prozrazují, jakého asi stylu byla hudba v konventních chrámech, obzvlášt když víme, že neúnavný kopista Abund Mikyš za svého vídeňského pobytu odtamtud skoro všecky kůry svými opisy zásoboval. Avšak víc, než činnost reprodukční, zajímá nás činnost skladatelská, pokud jde o členy řádu. Odvislost její od školy vídeňské jest dána žákovskými poměry k předním skladatelům tohoto města. Také styk s Adolfem Hassem, jehož pobyt ve Vídni spadá do let 1764 -1773, nelze přehlédnouti. Ovšem, že by takové před-poklady zůstaly pouhou domněnkou, kdybychom nečerpali svoje poznatky ze skladeb samých; žel, že je jich tak málo? Sankta Černého poznávám: v jednom ,Salve regina" na kůru křižovnického kostela sv. Františka v Praze. Jest ta skladba o jedné větě, forma dvoudílná vy-stupuje v ní jen velmi nesměle na venek. Vedení hlasů jest vzorné, modulace velmi pestrá, nebot skladba prochází tóninami C, G, C, F, C, c :>, f F, C, G, a ;, d;, C. Slova ,exules" a ,9,emenfes" jsou charakterisována malými trojzvuky, tvořícími s předchozími tvrdými vždy příčnosti, slovo ,clamamus- přednáší se na způsob holotu. Střídání sóla a sboru podmiňuje v doprovodu časté změny dynamické. Houslové hlasy jsou následkem figurace proti sboru hybnější. --Škoda, že další 4 Salve, jež zaznamenává starý katalog hudebnin benediktinského kláštera v Břevnově, nebylo lze nalézti, byla by tvořila vhodný srovnávací materiál. Rovněž 3 skladby z t. zv. sbírky Bóhmovy na Mělníce byly nám nepřístupny, takže pro popis musí postačiti to, co lze vyčísti z thematického katalogu této sbírky. Offertorium de s. Joanne Nepomuceno ,Plaude terra" (D 44) označil majitel Šebestián B~hm (* 1718, t 1778) záznamem: „Authore virtuoso domino fratre Sancto Czernin (1), sacerrimi ordinis scti Joannis de Deo praeclaro organista ad sctm Simonem et Judam Vetera Pragae.” Tot důkazem, jak si Bóhm Černého jako varhaníka vážil, nebot podobná poznámka nevyskytuje se na žádném z B~hmových opisů. Stačí se podívati na úvodní rozložený D dur trojzvuk, typický to začátek brixyánských kred, abychom věděli, že jde o skladbu stylu neapolské-ho. LI loretánských litanií (C 17) překvapuje jednak použití trombonů, jednak sólové housle, sólová viola a sólové varhany. ,Organo solo" objevuje se v 2. polovici XVIII. stol. v církevních skladbách velmi často. Nejstarší datovaný vzor hledáme v Haydnově velké Mariánské mši Es dur z r. 1766. Také zmíněná již Haydnova Missa brevis s. Joannis de Deo z r. 1778 má „malé varhanní sólo” a bývá také padle toho označována. Když Haydn vložil do mše, Milosrdným bratřím věnované, varhanní sólo, chtěl zajisté vyhověti jejich vkusu a tímto vkusem se vysvětluje i varhanní sólo v Černého litaniích, ač nebyl-li Černý právě Haydnem k němu inspirován; v nějaké klavírní sonátě této doby by se vyjímala taková síla zcela dobře, varhanního nemají ale v sobě nic. Na druhé straně nalezl Černý pro instrumentaci vzor ve svém učiteli Tůmovi. Tůma přibírá ještě v polovici XVIII. stol. trombony k doprovodu svých církev- 11 Eitner IX, 424, pod Tomich a Tomisch. 12 Náš zpravodaj Vincenc Kneer mluví ve strahovském rukopisu o ,hólzernes Ge15chter". Týž název u Arnolda Schlicka „Spiegel der Orgelmacher” z r. 1511 značí jistý rejstřík ve starých varhanách, patrně pro podobu svého zvuku s nástro jem, jejž známe dnes pod jménem xylofon. 52 | ||||
|