|
| ||||
| ||||
|
František Picka nestál v řadách zastánců reformy církevního zpěvu. Nesouhlasil se svého uměleckého stanoviska s některými úpadkovými výstřelky tohoto směru, a často zkřížil své pero v bojovných článcích o církevní hudbě se svými protivníky, ale uznával upřímně a otevřeně, co dobrého reforma vykonala, a co nejlepšího, on sám šel souběžně s ní za stejným cílem, ale vlastni cestou, jak on sám zdůraznil, cestou druhé r--formy. Církevní zákonodárství o duchovní hudbě, obsažené v Motu praprio Pia X., spojilo oba proudy v jeden, a tak se nyní díváme na hudební mejdan Dalibor Picka contra Cyril Zelinka z konce 19. století se zájmem a s úsměvem.
Picka je veliký umělec a jeho dílo si vynucuje spravedlivé ocenění. Proto učinil časopis „Cyril” první krok fím, že Pickovo dílo hudební celé sepisuje, zvláštní zřetel ovšem maje ke skladbám církevním. Druhou věcí hude jednotlivá díla rozebrati, oceniti a nakonec z výsledků získaných utvořiti celkový obraz díla Pickava, jež jest kulturním majetkem českého národa, rovněž tak, jako katolické Církve. Bohudík hlásí se k této práci povolané pera Dra Cyrila Sychry ze Staré Boleslavě. Jeho řádky budou v „Cyrilu” vítány. Třetím úkolem, snad nejtěžším, bude dílo Pickovo učiniti veřejným majetkem, aby hudba Pickova se zpívala a hrála všude tam, pro koho ji skladatel tvořil. Je třeba jednotlivá díla, nebo i v souborech vydávati. Hudební edice „Cyril” má v tom ohledu nejlepší úmysly, jak to bylo projeveno usnesením, vydati tiskem nejkrásnější mši Pickovu, Missa festiva, op. 40. Ale je zapotřebí, aby k této činnosti vydavatelské přispěli Obecné Jednotě Cyrilské mecenáši po vzoru zvěčnělého faráře Jana Hájka. Najdou se? Doufejme, že ani dnešní doba nebude v tom ohledu kulturně sterilní! Ke kanci vytyčuje redakce Cyrila další program v tom směru: Hudební dílo J. C. Sychry, Eduarda Treglera, Norberta Kubáta a mnohých jiných stejně přivésti k obecnému uplatnění. František Jan Khodl: Vzpomínka na Františka Picku, ředitele kůru u sv. Jiljí. R. 1910. rou mi vždy tak ochotně, ba Bude tomu bezmála půl století, kdy jsem se setkal po prvé s Františkem Pickou při odp,o lední pobožnosti v chrámu sv. Jakuba v Pra- ze, kde byl tehdy jmenován ředitelem kůru. Tamní hoši-vokalisfé zpívali píseň „Ježíši, skrytý v Svátosti”, kterou Picka opatřil ne- obyčejně zpěvnou, moderní harmonisací, a sám ji doprovázel. Stál jsem opodál varhan a byl jsem tou krásou nadšen. Pak mne Picka vyzval, abych po sv. požehnání zahrál lidovou píseň. Chvíli mne poslouchal a přistoupiv ke mně, tázal se, zda bych byl ochoten příštího dne tuto funkci za něho zahráti. Sotva jsem věřil sluchu, že by Picka, takový umělec, je- hož jména již tehdy pronikalo do pražských kruhů, mne uznával způsobilým, abych hrál na jeho kůru. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života, když se při své otázce Picka na mne usmál, a já, mladý studentík, ostýchavě přivolil. Jestliže zde mluvím o so- bě, je to jen proto, abych zdůraznil, že od tohoto okamžiku, který se mi nyní zdá pohád- kově vzdálen, až do Pickovy smrti jsme zů- stali nerozlučnými přáteli, a že jsem měl tu- díž — a jsem na to hrd —největší příležitost nahlédnouti do duševní dílny Mistrovy, kte- spontánně otvíral. Těší mne to dvojnásob, ježto 59 | ||||
|