|
| ||||
| ||||
|
žárlivostí, nebudeš dávati podnět k nesvárům. Nebudeš zkoušky ubíjeti žvaněním a neplechou!
VI. Nedopustíš se nevěrnosti ke kostelnímu sboru a nebudeš bráti uraženého pro kritiku! VII. Nepokradeš sbormistru jeho čas a ne-budeš se vyhýbat zkouškám! VIII. Nebudeš f a l e š n ě zpívat! IX. Nebudeš si žádati neliturgický zpěv v kos-tele a budeš se přesně říditi předpisy Církve! X. Nebudeš nikdy zpívat jen pro lidskou chválu! (Ze švýcarského Chorw ichter b3, 185.) Adolf Kramenič: Missa ,Confiteor" pro smíšený sbor a varhany byla provedena jako novinka při poutní slavnosti sv. Petra a Pavla v kapitulním chrámu Páně na Král. Vyšehradě. Obdivuhodná skladba, prostá vší šablony a vnějšího efektu, vnitřně bohatá a mocně působící, vpravdě duchovní, smělá v harmonisaci, vyšlá z ovzduší Wagnerova ,Parsifala", skladba žáka profesora Šfeckra, znamená radostné plus — novum Zpěv ve svatyni českého národa. V Těchto dnech dostal jsem dopis české paní, která žije čtyřicet let v Americe. Příbuzní jí poslali listy -o sletu Sokolstva. P1še: ,Slze:la jsem radostí, že vyšla jsem z národa, který dovede tak uchvátit svět. Všichni američtí novináři, kteří mnoho ve světě viděli, píší, že ně-co podobného, jako v Praze, nikdy nezažili-Píší, že čechové jsou národ míru- a zpěvumilovný, tichý a praeov;itý, mají neivyšší demokracii, jakou si lze představit. To čte zde milio-' ny lidí. A proto člověk, který žije zde v Ame--nice oelých čtyřicet let, nemůže zůstat lhostejný k takovým vyjádřením, a zvláště nyní, kdy se i tady chvějeme o svoji těžce vybojovanou otčinu, která nemůže za to, že nás nemohla všecky uživňT a že jsme roztroušeni po celé takřka zeměkouli. Ale v případě potřeby shrneme se zde všichni v jeden celek, abychom po-mohli. Vzorem nám je Sokolsfvo, které vykonává práci obdivovanou celým světem!" Tato slova jsem předeslal proto, abych po-ukázal k tomu, jak je oceněna práce osvěžující ducha národa, práce, která vede k tak olbřímím výsledkům. Chci zde dát malý příklad, jak snad-ně by mohli lidé s dobrým hlasem prospívat k půvabům a slávě naší Prahy. Velechrámu svatovítského váží si snad každý vzdělaný Čech, a hlavně k a p l e s v a t o-v á c 1 a v s k é, svatyně to českého národa. Chrám svatovítský je navštěvován velmi ne-patrně stálými návštěvníky, hlavně sem přichází lid jen zcela náhodou, a to jako do nějakého musea. Dojem e nepěkný, nejen se stanoviska náhoženského, ale i společenské výchovy. Dnešní lidé zesvětštili tak, že ztratili nejen všechnu pokoru a zbožnost, ale i nejobyčejnější pravidla slušnosEi při vstupu do chrámů. Lelkují, smělí se, mladík s dívkou vedou se jako na promenádě, malým chlapcům nechají matky čepice na hlavách, ano, lze viděl i muže, kteří smekají teprve po několika krocích ve chrámě, Viděl jsem často vlastníma očima, jak takt-ně vstupovali do kaple svatováclavské lidé, ja-v dnešní církevní Tvorbě. Je to dílo sváfeGní! Vřele doporučujeme všem vyspělým kůrům, které touží zase jednou po něčem novém, nevšedně krásném a opravdu duchovním. Mše jest do-sud v rukopise a skladatel ii (varh. výtah a hlasy) pošle na požádání za mírný poplatek. Adresa: Adolf Kramenič, oficiál státních drah, Choceň. J. B. I f y, B r u f e? V jedné z Zreglerových mší je nesnadné, bez předchozího přehráni těžko proveditelné místo v Gloria. Varhaníci většinou místo ono vynechávalř, ani Picka se obvykle nezdržoval s jeho provedením. Kdysi navštívil Zregler svého přítele Picku v kostele právě, když onu mši provozovali. Zregter ovšem musil zasednouti za varhany. Když přišla ona obtížnd pasáž, přistoupil Picka k varhanám, aby viděl, jak autor sám ji zahraje. Ale ten ji — vynechal. Pícka se podivil a zeptal se, proč to nehrál. Cregler odpověděl dobromyslně: „A to já nezahrají, to je moc těžké!” L. M. Hovorna ko byl kníže Fr. Thun, generál Zdeněk Lobkovic, Z. Kinský, Schrnnborn, Schwarzenbergové a j. Mnozí z nich byli Němci. Vešli pokorně, šli přímo k hrobu českého knížete, kde poklek-li. Z české společnosti „vyšší” neobjeví se tu za celý rok Téměř nikdo! Řádky tyto mají však za účel upozornit jen na zpěv při nedělních odpoledních požehnáních v chrámu svatovítském. Když kanovník, sloužící bohoslužbu, dá lidu požehnání, vytvoří se průvod a kráčí k hrobu sv. Jana Nepom., kde uloží se monstrance. Pak zazní z úst choralistů velebný chorál českého národa ,Svatý Václave!" a průvod vchází do kaple svatováclavské. Lid český má zpíval s sebou! Pravidelně však zpívá 5—8 Čechů. Ostatn$ jsou snad němí Němci? V Praze je nyní iři čtvrti milionu českých lidí, z těch by se našlo dosti, kteří mají tak slušný hlas, aby mohli unisono zapěl tento nádherný chorál. Řekněme tedy, že by svatý Václav poprosil tylo své Čechy, aby v neděli po tučném obědě, když se hodinku prospali, v oele Praze střídavě se jich zvedlo snad 10—15 a vydali se na ,dalekou pout` na Hradčany a aby dřív, než je zláká ,Vikárka", vešli o půl čtvrté hodině odpoledne do chrámu, postavili se před vraty české svatyně a vyčkali, až za-zní bas pěvce sboru Národního divadla, pana Vilda a jeho druhů, a pak vpadli ladně a vřele do chorálu. Byl jsem překvapen v nedávných dnech návalem české inteligence k uctívání Paladia v Týnském chrámu; lze to vysvětlit neklidnou dobou, která se podobá bouři na moři. A moře učí, jak známo, člověka modl'ifi se. Ale kaple svatováclavská ještě dnes se nezdá být útočištěm českých srdcí. Přijďte se podívat, jak lid zde němě stojí! Tu a tam některá žena zpívá, muži jen ojediněle. Děti české mlčí jako ryby. Řeknete: „Tak zpívejte!” a iodpoví vám: ,My to neumíme!" 79 | ||||
|