|
| ||||
| ||||
|
IL.
V Praze debutoval F. Picka jako varhaník v Týnském chrámu, kde byl Tehdy ředitelem kůru Václav Boleslav Janda. Picka si Jandy velice vážil, ač jejich hudební směry se poněkud různily. CFiI v něm umělce starší školy, která přes svou zdánlivou sentimentalitu zachovávala za všech okolností jak umělecký, tak i liturgický reliéf. A tak se jednou stalo, že Picka navštívil se svým věrným druhem Eduardem Treglerem ředitele kůru Jandu, člověka zlatého srdce, který je tehdy otcovsky přijal a na důkaz, jak si jich váží, zahrál jim několik svých nových skladeb. Oba přátelé, kteří jinak oceňovali umělecké kvality Jandavy, měli však své tvůrčí peruti rozepjaly k jiným, modernějším metám církevní hudby. Po pře-hrání skladeb obrátí se Tregler s jemným úsměvem na rtech na Picku a povídá: „Vidíš, Picko, něco takového napsat nedovedem?” Na to se ozve Janda poctivě a dobrácky: „Milí přátelé, nic si z toho nedělejte; až budete starší, budete taky tak komponovat?” Mimochodem, tato Jandova věta je tak trochu filosoficky zabarvena; nemyslíš, vážený čtenáři, že by se dala — ovšem mutatis mutardis — užíti při různých příležitostech, jež přináší denní život?' Jako kapelník Národního divadla nastudoval Picka kromě jiných četných děl také operu „Tosca” od G. Pucciniho. Dal si na ní obzvláště záležeti, ježto chtěl, jak říkával, co možná nejvíce přiblížiti obecenstvu tento nám tehdy poněkud cizí italský verismus. Byl jsem přítomen premiéře opery a spolu s mnoha jinými hudebními nadšenci svědkem toho, jak taktovka Pickova uplatňovala, ba kouzlila se vzácnou ušlechtilostí a subtilitou j ak zpívané slovo, tak i zvukomalbu orchestru. Každý z nás si uvědomoval, že máme před sebou dokonalého divadelního dirigenta, který si vytkl za úkol reprodukovati dílo autorovo v nejjemnějších odstínech. Jak známo, končí první jednání opery slavnostním „Te Deum”, jež zpívá na jevišti v chorálním úryvku celý sbor unisono - - - Slyším již mohutnou přípravu k závěru. Picka se napřímí, tělo jako by ztuhlo, cítím, jak jeho zraky se sugestivně zabodávají do zpívajícího tělesa, ale tak nějak jinak, nežli to dosud činil — gesta taktovky se rozpínají do neobvyklé šíře, orchestr udeří za hřmění děla fortissimo Es dur akkord, a já slyším v úžasné síle a velebě zpěv: „Te aeternum Patrem omnis terra veneratur.” Opona padá. — Vycházím na chodbu a potkávám přítele, výborného hudebníka N., a jeho první slova jsou: ,Pozorovals, jak byl Picka při tom chorálu ve svém živlu?" Přikývl jsem potěšen, že nejsem sám, jenž vycítil, že v těch několika taktech se Picka ocitl ve svém nejintimnějším domově — v hudbě církevní. P. Jan Stikar: Piekovy skladby církevní. (Dokončení.) Mešní skladbou v jazyku českém jest Pickova „Česká mše pro líd”, op. 15 a-b, na slova Boleslava Jablonského: „Tobě, Pane, na výsosti”. Vyšla r. 1898 u F. A. Urbánka (pod č. 1070) v úpravě pro 1 nebo 2 (dětské) hlasy s průvodem varhan nebo harmonia» V úpravě pra smíšený sbor s nepovinným průvodem varhan vyšla r. 1898 tamtéž pad označením op. 15-a (pod č. 1071). Prof. Fr. Pich soudí o skladateli a tomto jeho díle: „Vyzbrojen veškerým aparátem přísného slohu církevního, v písni pro lid nep,ovrhá tu a tam rhylmicky oživenějším motivem melodickým a pestřejší, chromaticky zabarvenou harmonií” (Dali-bor 21, 6.) Rovněž Alois Vlk zaujímá k ní celkem vlídné stanovisko slovy: ,Celá skladba, přiléhající ke známým, vždy krásným veršům našeho Jablonského, nese se slohem jednoduchým, ale vážným. Pan skladatel, nespouštěje s očí celistvost skladby, vede si v melodii důsledně, v harmonii celkem obratně; vý- 82 | ||||
|