|
| ||||
| ||||
|
sti v komposici tohoto genru podal mladý skladatel ve prokomponovaném prvém verši druhého oddělení hymnu; pokud se týče dokonalosti formy a vyfříbenosti melodie, kladu je bez rozmýšlení nejvýše z celé skladby. Slova textu „Te ergo quaesumus, Luis famulis subveni, quos pretioso sanguine redemisti” docházejí zde nadmíru účinného ztlumočení a výrazu hudebního." (Str. 131.) A na konec celkové ocenění: „Mladý umělec, jenž osvědčil zvláště ve formě písně a sboru nadání neobyčejné, odvážil se svým hymnem po prvé na málo přístupné pole širší kantáty církevní.” (Tamtéž 133.)
Leč — skladba tato zůstala v rukopisel Proč, dovídáme se z přípisku Pickova na konci skladby 10 let po vzniku díla: „Skladba tato naprosto se nehodí k u-veřejnění: Je to jen studie, ,nepatrný pokus, jejž schovávám pro svou osobu, poněvadž mne interesuje, jak jsem komponoval v době, kdy jsem neovládal ani formu, ani prostředky, ale by1 jsem za to pin nadšení a inspirace.” — 20. IV. 1903. — F. Picka. Nedosti na tom. Za 5 let připsal Picka druhou kritiku, opět tužkou: „Nikdy nesmí být tato skladba vydána tiskem, rovněž nikdy nesmí se provozovati. Chci ji zachovati pouze pro své děti (bude-li to míti pro někoho z nich význam), aby viděly a poznaly, jak se nemá komponovati.” — 24.1.1908. — F. Picka. Další hymnus „Ze Deum laudamus” op. 18 v D-dur psán je pro smíšený sbor a varhany (2 Trubky a 3 trombony ad libitum). Dokončen byl 30. X. 1895. Vyšel tiskem 16. XII. r. 1896 u F. A. Urbánka (pod čís. 1021). Picka přikomponoval později smyčcový kvartet a tympany (rukopis). Toto opus je připsáno dómskému kapelníku ve Vratislavi Maxu Filkeovi. Sloh je převážně homofanní, místy polyfonie zpestřuje průběh zpěvu. Celkový dojem při piném obsazení průvodu je velkolepý. V klidnějším tónu neseno je,,Ge Deum" op. 35 v C-dur, pro smíšený sbor a var-hany. Vyšlo r. 1904 u Bóhma v Augsburgu (pod č. 5024). Přidáno je „Pange lingua” v C-dur, 3í2 takt, pro smíšený sbor. Celkový způsob podání je týž, jako u op. 18. Intonace hymnu je zde již prokomponována, jako dříve u „Te Deum” z r. 1893. Dosud blíže neznámé bylo „C;e Deum laudamus” ef Pange lingua,op. 55 v F-dur, pro mužský sbor a varhany, Pange lingua bez průvodu. Intonace hymnu pro~ komponována unisonem. Tónina F-dur, fakt 4/4, tempo Allegro giubiloso. Sloh je skoro veskrze homofonní. Rukopis ve Strakově akademii. Posledním ambrosiánským zpěvem Fickovým je „Hymnus Ze Deum laudamus” ef Pange lingua,op. 57. Pra smíšený sbor a varhany, 4 lesní rohy ad libitum. Napsáno 25. dubna 1915. Dosud v rukopise. Tonina Es-dur, takt 3/.1, rozsah 130 taktů, tempo Allegro maestoso. Intonace po zvyku Pickově rovněž komponována. Sloh je homofonní, hojná jsou unisona, rytmická deklamace mistrná, text stručný bez opakování, tedy pravé Te Deum „breve”. D. Hymny eucharistické. První sbírka jsou ,Cři Pange lingua" op. 14b. Pro smíšený sbor bez průvodu. Vyšly roku 1894 jako VIII. sešit sbírky ,Hostýn" u F. A. Urbánka (pod číslem 870). První „Pange linguá' v E je složeno v archaisující tamně. Druhé „Pange lingua” v A-dur napsal Picka 3. října 1893 a dává tenoru. jako cantus firmus úpiný nápěv národní písně, následuje v tom příklad starých mistrů církevních, kteří ke svým skladbám rovněž čerpali někdy z melodií světských. Zajímavé je, že při zpěvu tohoto Pange lingua jen cvičené ucho hudebníka rozpozná tuto hudební skrývačku, laik toho nepozná. Téhož dne složil Picka jiné „Pange lingua” v A-dur, kde do tenoru skryl nápěv marsejésy. Zůstalo v rukopise. Jako třetí číslo zmíněné sbírky je „Pange linguá' v B-dur, hudebně velmi delikátní a na našich kůrech nejčastěji zpívané. Se mši Es-dur (viz oddíl A č. 4) vydáno je „Pange linguá' As-dur, op. 19, pro mužský sbor bez průvodu. Napsáno bylo 4. XII. 1895. Pra pinější obsazení sborové napsal Picka „Pange línguá` v As-dur, 3í2 takt, 89 | ||||
|