|
| ||||
| ||||
|
Malvína Procházková: Ze života hudebního skladatele
Františka Pieky. (Dokončení,) V roce 1900 se stal sbormistrem Národního divadla. Nastoupil společně s Karlem Kovařovicem, s nímž ho pojilo ryzí přátelství. Když však roku 1902 byl Picka jmenován kapelníkem Národního divadla, počala foto přátelství kaliti rivalita, leč jejich spolupráce, dík Pickově altruismu, zůstala i nadále tak Těsnou, že často nebylo lze poznati, kde končí práce Pickova, a co je dílem Kovařovicovým. Tenkráte, na počátku doby Kovařovicovy spočívala celá přípravná práce v divadle na Pickovi, takže veškerý zdar představení byl z větší části jeho zásluhou. O tom všem se však hudební veřejnost nedověděla. Vzpomínáme ještě dnes Charpenfierovy „Louisy” v Pickově jedinečném provedení,. Jako dirigent byl Picka svou neobyčejnou hudebností obrněn proti všem ne-předvídaným okolnostem. Proto také mohl v r. 1903 v poslední chvíli převzíti dirigování „Šárky” za náhle onemaenělého Karla Kovařovice, který tuto operu dlouhé týdny studoval. Picka ji převzal ráno a večer ji provedl rovnom,oeně Kovařovicovi. Podobné případy se po dobu Kovařovicovy nemoci opakovaly časfokráte, aniž si to obecenstvo nebo divadlo uvědomovalo. Kdo zná obtíže takového výkonu, ocení ještě dnes musikální pohotovost Pickovu. Při tom však zůstával skromným a nenáročným s minimálními požadavky na život. V dobách svých počátků, s podrytým zdravím, vstupoval do života s čistou duší, neikalenými ideály a vírou v lidi. Divadlo se mu zdálo chrámem Musy, jeho dětskou duši oslňovala velkolepost představení. Co je však mezi napiněným hledištěm a pohybujícím se jevištěm, ozářeném reflektory, a co nezbytně i na něj ,čeká, Picka při svém vstupu na divadelní dráhu zcela jistě neznal. On snad ani netušil, že existuje rivalita, intriky, zášt, nepochopení, využitkování přátelství, a na konec černý nevděk ... Bvlo to po známé stávce orchestru, operního sboru a technického personálu, kdy Pickovi bylo jeho přáteli vnuceno vedení administrativy N. D. proti veškeré veřejnosti, stojící proti divadlu. Porážku nesl on, vítězství oni. Výsledek této stávky způsobil ve veřejnosti nezasloužený rozruch a skoro všeobecnou nepřízeň k divadlu, která se částečně přenesla i na něj a s ní bylo mu pak bojovati do konce jeho žití - -- O veliké, záslužné činnosti Pickově jako dirigenta věděl málokdo. On sám pak se nikdy nedral do popředí. S úmornou pílí studoval jednu operu za druhou, odmífaje každou reklamu, o níž tvrdil, že je nedůstojná umělce. Téměř nikdy se nedával fotografovati, zejména v posledních letech, a tak, chceme-li ho dnes ukázati veřejnosti, musíme se uchýliti k obrázkům amatérským. Důsledně se vyhýbal uveřejňování svých fotografií, odmítal žádosti o přednášky o svém díle, a nikdy nehrál veřejně svých vlastních skladeb. Rovněž vůči kritikům býval nepřístupný, ba možno říci nepřátelský a bojovný. To mu z je-jich řad vyneslo mnoho osobní zášti, která se ještě dnes p,o 20 letech projevila. František Picka měl velmi omezený kruh intimních přátel. Divadelních přátel měl mnoho, leč na ty většinou doplácel. Jedním z jeho přátel byl světový tenorista Karel Burian. Pro něho komponoval František Picka svoji operu „Malíř Rainer” na slova Karla Maška; stihl ji však zvláštní osud. Opera, česká opera svérázné krásy, byla nastudována. Picka do ní skládal všechny své naděje na po-li světské tvorby. Celý svůj úspěch založil na přímo nechapatelné důvěřivosti v jednoho člověka — přítele Karla Buriana. De mortuis nil nisi bene, sed vere1 Karel Burian byl do své role zapálen celým svým uměleckým elánem. Studoval ji v Pickavě bytě u klavíru, znal každou notu zpaměti, jedním slovem: Karel Burian se převtělil v malíře Rainera, jehož osud prožíval každou cevou svého vlastního já. Ba dokonce přeložil i libreto do němčiny, pro Dráždanskou operu, kde měl rovněž zpívati, a kde na premiéru byly lístky vyprodány do posledního místa. Avšak krátce před premiérou „Malíře Rainera” v Praze nepohodl se 94 | ||||
|