|
| ||||
| ||||
|
Burian s Národním divadlem, a několik minut před zahájením představení od-mítl vystoupiti ve své roli Tannháusera. Tato událost --- snad jedinečná v historii našeho Národního divadla - vyvolala zmatek. Představení Tannháusera
Šindler ungrová Picka Vuškovič „Máš pravdu, kamaráde, zrovna tak to bylo!” bylo odřeknuto, u pokladny se vraoely peníze za lístky, obecenstvo bylo rozhořčeno na divadlo, divadlo na Buriana a Burian na celý svět. Napětí mezi ním a divadlem trvalo a premiéra „Malíře Rainera” se pomalu, ale neodvratně blížila. Marno bylo Pickovo úsilí zjednati smír, anebo Buriána alespoň pro svoji operu získati. Všechny prosby byly marné,. Ačkoliv Karel Burian věděl, že na tom záleží celá budoucí umělecká existence Pickova, nedovedl přemoci svou ješitnost, a nechal Picku na holičkách. Opera byla narychlo obsazena, ale neskončila s tím úspěchem, který do ní jak Burian, tak i Piaka skládali. Role Rainerova je namáhavá a mimo to klade na svého představitele všestranné požadavky. Naděje Pickovy byly pohřbeny, a s nimi i jeho další činnost na tom-to poli. S dvojnásobnou vervou se nyní přimknul k hudbě církevní, a jeho. skladby z této doby se snadno poznají.. Bolest pláče v každém tónu! Reprisa této opery měla býti provedena v r. 1918. K jejímu úmornému,studo vání byl však Picka inspirován očekáváním blížícího se převratu, o němž byl českými vlastenci, se kterými se čile stýkal, již zpraven. Od 13. dubna 1918, kdy při historickém projevu a národní přísaze českých spisovatelů v Obecním do-mě v Praze řídil mohutný sbor Národního divadla a improvisoval na varhany (Dr. František Soukup ve své knize „28. říjen” omylem uvádí jiné jméno), stala se s Pickou podstatná změna. Rány, které život zasadil, přestaly balet, příkoří byla zapomenuta, a světoznámý církevní skladatel František Picka, syn českého kantora-buditele, harmonisoval ve své duši „Hymnu na oslavu českého stá-tu” na báseň Sládkovu. Nedokončený hudební náčrtek se našel v Pickově kapse dne 18. října 1918. Dne 17. října 1918 dopoledne měl Fr. Picka svou poslední zkoušku „Malíře Rainera”. Téhož dne večer po představení seděl v ředitelně divadla s ředitelem Schmoranzem a kapelníkem Zamrzlou. Zajímavý rozhovor, týkající se hudeb-ní kritiky, skončil u thematu, které pinilo duši každého Čecha: „Podaří se to? Který den? Kéž nás sv. Václav chrání?” V pozdních hodinách nočních se vlastenecký trojlístek rozcházel. Picka se zvláště srdečně loučil, jako by tušil, že se loučí navždy - - 95 | ||||
|