|
| ||||
| ||||
|
7. Správná deklamace Píckových skladeb je podle Hoffineistra výsledek školení u Skuherského: „Skuherskéha, disciplina zůstala mu tak v krvi, že Picka především deklamuje, jistě ovšem hudebně co nejkrásněji, v hudebních tvarech co nejladnějších, a pak teprve zpívá.” (Dalibor 22, 154.)
Ve chvilce klidu, 8. Vliv Steckerův na Picku oceňuje Dr. C. Sychra následovně: „Od tohoto přijal všechno, co nového dávala nová hudba, měl i k textu stanovisko s ním naprosto shodné, jen v tom byl mezi nimi rozdíl, že Picka byl svého mistra méně polyfonním.” (Hudební výchova 1, 134.) 9. O slohu skladeb Píckových zmiňuje se Dr. C. Sychra v časopise „Smetana” 4, 177, následovně: „Z mladých Picka a Tregler jen v nepatrných výjimkách pracují v absolutní h,omofonii; převládá u nich sloh polyfonní.” Nutno ovšem míti zře-tel k tomu, ze ta převaha u našich moderních skladatelů je spíše příležitostná, než záměrná. Mají totiž k disposici daleko více výrazových prostředků, než hudba starší, a mohou střídáním slohů, forem, harmonií a obsazení vnésti do svých skladeb takový ruch, že nikdy ;neunaví posluchače, byt ony trvaly sebe déle. 10. Tvořivá fantasie je nezbytnou podmínkou pra básníka a skladatele. Tu Picka měl v míře překypující, jak to dosvědčuje K. Hoffmeister: „To, co ho nade všechny spolužáky povyšovalo, zůstalo, myslím, dosud předním znakem jeho tvoření, bohatá fantasíe, veliká vynalézavost po stránce harmonícke.” (Dalibor 22, 154.) Picka byl si toho ostatně vědom, když psal r. 1903 o svém prvním Te Deum z r. 1893: „Je to jen studie, nepatrný pokus, jejž schovávám pro svou osobu, poněvadž mne interesuje, jak jsem komponoval v době, kdy jsem neovládal ani formu, ani prostředky, ale by1 jsem za to pin nadšení a inspirace.” 11. Zpěv bez citu —polévka bez koření. Toho u Picky není. Nejkrásnější vysvědčení dává Pickovi Hoffmeister v Daliboru 22,154: „Vřelý, horoucí cít — tot znak další, který vlévá dílům jeho, zejména vokálním, onu sílu, jíž jímají, poutají a uchvacují, jíž dobývají sobě srdce pěvců i publika.” 97 | ||||
|